Sleduji nynější diskusi o eutanazii a chtěla bych k tomu přispět vlastní zkušeností. Bývala jsem spíš nakloněna tomu, aby bylo možné ukončit někdy nesmírné utrpení nemocnému, pokud by o to žádal. Ale před třemi roky jsem podstoupila operaci srdce v IKEM. Musím podotknout, že jsem ji od roku 1975 odmítala („Vím já, jestli se vzbudím“), ale po třiceti letech došlo k prudkému zhoršení, takže to byla vlastně poslední šance. (Musím říci, že mi bylo 79 let.)
Po operaci chlopně aorty nastaly komplikace. Selhaly ledviny, játra, dýchání. Od 10. října 2005, kdy mě převezli z Nemocnice Na Františku, do 22. prosince 2005 nevím nic! To vím jen z vyprávění dětí a z lékařských zpráv. Byla jsem napojena na přístroje, tři dny říkali lékaři dětem, že se neproberu, udržovali mě v umělém spánku dva měsíce. Prognóza byla, že i když se proberu, budu po tak dlouhé době dementní a „ležák“.
Z té doby si pamatuji jen jako za závojem, že jsem chtěla umřít, ukazovala, že chci nahoru. Podle lékařské zprávy jsem zaujímala negativní postoj k životu.
Když jsem se začala probírat, pan profesor Pirk, který mě operoval, řekl mému synovi, že se stal zázrak, že tomu nikdo nevěřil, že se proberu. Když o tom všem nyní občas přemýšlím, zdá se mi to neuvěřitelné, stačilo jen tak málo - odpojit mě od přístrojů. Díkybohu nejsem ani dementní (dělám dále účetnictví a předsedu našemu domu), ani ležák, nesplnila se ani předpověď, že mě čeká dialýza. Učila jsem se znovu psát.
Někdy ani nejlepší lékař nemůže zaručit, co bude dál, a ponechá to božímu úradku.
Po této své zkušenosti musím říci, že i kdyby si pacient přál v některé krizové chvíli zemřít a nebylo mu vyhověno, že se nemusí splnit i ty nejčernější prognózy. Nevím, možná se u mě nejedná o běžný případ, možná se to stalo proto, abych dnes měla záporný postoj k eutanazii a mohla ho sdělit dál. Možná by paní senátorka-navrhovatelka měla dříve navštívit několik lidí, kteří přežili, co nelze bez vlastního prožitku posoudit. Nedávno jsem v LN četla článek, jehož autor říká o své trpící manželce, bývalé zdravotnici, že by chtěla eutanazii, ale sama zřejmě neměla odvahu trpení ukončit. Je to přenesení odpovědnosti za svůj život na někoho jiného, ale ten s tím má potom žít? Je to pak milosrdenství, anebo odpovědnost?
Vím jen tolik, že život i v osmdesáti může být milý a zajímavý a člověk může být prospěšný. Dnes jsem ráda, že mně nevyhověli a nenechali umřít, ač jsem chtěla. Děkuji všem lékařům a sestrám v IKEM a oceňuji jejich vysokou morálku a úctu k životu. Nemohu jim být dost vděčna a z celého srdce děkuji.
Po operaci chlopně aorty nastaly komplikace. Selhaly ledviny, játra, dýchání. Od 10. října 2005, kdy mě převezli z Nemocnice Na Františku, do 22. prosince 2005 nevím nic! To vím jen z vyprávění dětí a z lékařských zpráv. Byla jsem napojena na přístroje, tři dny říkali lékaři dětem, že se neproberu, udržovali mě v umělém spánku dva měsíce. Prognóza byla, že i když se proberu, budu po tak dlouhé době dementní a „ležák“.
Z té doby si pamatuji jen jako za závojem, že jsem chtěla umřít, ukazovala, že chci nahoru. Podle lékařské zprávy jsem zaujímala negativní postoj k životu.
Když jsem se začala probírat, pan profesor Pirk, který mě operoval, řekl mému synovi, že se stal zázrak, že tomu nikdo nevěřil, že se proberu. Když o tom všem nyní občas přemýšlím, zdá se mi to neuvěřitelné, stačilo jen tak málo - odpojit mě od přístrojů. Díkybohu nejsem ani dementní (dělám dále účetnictví a předsedu našemu domu), ani ležák, nesplnila se ani předpověď, že mě čeká dialýza. Učila jsem se znovu psát.
Někdy ani nejlepší lékař nemůže zaručit, co bude dál, a ponechá to božímu úradku.
Po této své zkušenosti musím říci, že i kdyby si pacient přál v některé krizové chvíli zemřít a nebylo mu vyhověno, že se nemusí splnit i ty nejčernější prognózy. Nevím, možná se u mě nejedná o běžný případ, možná se to stalo proto, abych dnes měla záporný postoj k eutanazii a mohla ho sdělit dál. Možná by paní senátorka-navrhovatelka měla dříve navštívit několik lidí, kteří přežili, co nelze bez vlastního prožitku posoudit. Nedávno jsem v LN četla článek, jehož autor říká o své trpící manželce, bývalé zdravotnici, že by chtěla eutanazii, ale sama zřejmě neměla odvahu trpení ukončit. Je to přenesení odpovědnosti za svůj život na někoho jiného, ale ten s tím má potom žít? Je to pak milosrdenství, anebo odpovědnost?
Vím jen tolik, že život i v osmdesáti může být milý a zajímavý a člověk může být prospěšný. Dnes jsem ráda, že mně nevyhověli a nenechali umřít, ač jsem chtěla. Děkuji všem lékařům a sestrám v IKEM a oceňuji jejich vysokou morálku a úctu k životu. Nemohu jim být dost vděčna a z celého srdce děkuji.
