Jména, která padla, paní Illnerová, pan Wilhelm, pan Gruša, pan Švejnar – všechna je spojuje to, že to nejsou profesionální politici. S jedinou výjimkou, tou je Jiří Dienstbier. Stín na jeho politické dráze tvoří, že sestávala ze samých porážek. To nemusí vadit, George Washington taky prohrál všechny bitvy kromě té jediné, o níž šlo.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Nelze pochybovat o upřímné a silné vůli Jiřího Dienstbiera být prezidentem, i o tom, že, jak řekl tisku, už má představu, jakým prezidentem by byl. Taky existuje spousta dobrých důvodů, proč by Václav Klaus už prezidentem být neměl.
Jenže: k tomu, aby někdo Václava Klause zdolal, musí napřed vzniknout široká volební koalice od lidovců po komunisty. Bude mít nutně povahu Národní fronty. Bude se muset shodnout na kompromisu, a už jejím složením je dáno, že to bude kompromis nemravný. Pestrost nové národní fronty, nemravnost kompromisu a fakt, že se prezident volí tajně dohromady způsobí, že zvolení kompromisního kandidáta je velmi nepravděpodobné. Mohou mít dost sil, aby nezvolili Kaluse, ale ne, aby zvolili někoho jiného.
Jaké politické parametry by měl mít v této době prezident? Kritická loajalita k EU, spojenectví s USA, ostražitost vůči Rusku, tlumení latentního českého šovinismu a jakási základní solidarita s vládou. Klaus je plní na osmnáct, Dienstbier je bude plnit na dvacet bez dvou.
Volit „nepolitického“ kandidáta představuje riziko. Stane se hříčkou v rukách politických manipulátorů. Navíc Českou republiku nejspíš v příštích letech čekají velké zkoušky. Měl by skýtat záruku, že se v okamžiku krize ať už z nezkušenosti a indolence, nebo z vypočítavosti, nebo ze směsi obojího nezachová jako Dubček nebo Hácha.
Pokud dosavadní kandidáty včetně stávajícího prezidenta poměříme těmito nároky, obávám se, že je shledáme lehkými. Volba musí být, ale volit není koho.
Jiří Dienstbier už má představu, jakým by byl prezidentem. Já bohužel taky.
