K těm prvním patří i Josef Jungmann, obrozenskými přáteli žertem přezdívaný „Mladoň“, jehož 250. výročí narození (*16. 7. 1773) jsme si připomněli – zdá se mi – nepřiměřeně skromně (kromě článku O. Uličného v pondělních Lidovkách a „jungmannovského“ odpoledne v Hudlicích, oslavencově rodišti, jsem nic nezaznamenal).
Jungmannovo památné dílo však má netradiční charakter: není ani z oblasti umění, ani z oblasti státnictví či vojenství, nejblíže snad má k vědě, ale není to objev ani vynález: jsou jím stovky a tisíce českých slov, jež denně užíváme. Některá z nich Jungmann dokonce sám vytvořil, např. „podmět“ (jako analogii lat. subiectum, od sub+iacere, pod+metati, srv. alea iacta est – kostka vržena jest), „sloveso“ (velké, důležité slovo – srv. kolo-koleso, tělo-těleso), ale i mnohé výrazy neterminologické, např. „vzor“, „časopis“ aj., ke vzniku jiných přispěl podnětem či radou.
