V jedné Cimrmanově hře vypočítává mluvčí názvy pohádek, které jmenovaný napsal. Moc se tomu všichni smějí a je jasné, že taková témata by se nemohla líbit. Jeden titul zní „Jak chudák do ještě větší bídy přišel“. Tomu se samozřejmě taky všichni smějí, ale já jsem se tentokrát prvně nesmála, protože taková pohádka – skutečnost se teď opravdu chystá. Možná, že ti, kteří nám ji připravují, se shlédli v tomto titulu.
Jak si máím vysvětlit duševní pochody lidí, kteří žijí vedle nás a nevědí, že důchod je částka celkem neměnná, a to velmi nízká, zejména pro ty, kteří se narodili dříve(to není jejich vina, že byly malé platy) a jsou jim předkládány vyšší ceny elektřiny, plynu, nájemného, základních potravin a ještě mají platit u lékaře. Tam mimochodemchodí ze všech vrstev obyvatel nejvíce a jejich vydání budou tedy nejvyšší. Narodili se dříve a lidský organismus je opravdu po nějakém čase opotřebovaný. To jistě vidí na svých rodičích i ti, co nám tuto situaci připravují. Někdy se mi zdá, že tito lidé žijí na jiné planetě a hlavně si postavili kolem sebe zcela neprůchodnou zeď.
Žádný z nás, důchodců, se v minulém režimu nemohl na tuto situaci připravit – nebylo z čeho a v té době jsme tomuto státu vychovávali děti, tedy živili je a platili jejich studia. Dali jsme tomuto státu všechny své síly a on nám teď odplácí.
Je opravdu rozdíl mít 7 000 a 70 000 na měsíc. Ta jedna nula dělá divy. A tak tedy pohádka Járy Cimrmana „Jak chudák do ještě větší bídy přišel“ je pro nás skutečností.
Vychovala jsem tři děti, 35 let jsem učila, mám vysokoškolské vzdělání.
