Zkoprnělým proto, že doma zpravidla mají plné ruce práce s prosazováním úsporných balíčků a s většími odvody do Bruselu by mohli narazit. Aby mu předvedla, v jak absurdním myšlenkovém světě se pohybuje, Angela Merkelová předsedovi EP ironicky opáčila, že asi bude protiněmecká, když Němcům vnutila úspory.
Jedna věc je lehkost, s níž se Buzkovi a jemu podobným euromandarínům daří zaměňovat rozsah své moci, respektive svých resortních rozpočtů, s prospěchem Evropy. Jiná věc je, že v tom dekadentním světě, do něhož se tak ochotně vžil, má bývalý polský premiér svou pravdu.
Argument, že pokud Lisabonská smlouva přiřkla unijním orgánům víc pravomocí a víc úkolů – třeba postavit evropskou diplomatickou službu –, potřebují ty orgány k jejich výkonu víc peněz, je logický.
Merkelové jako hlavní porodní bábě Lisabonu by snad tu souvislost nikdo vysvětlovat nemusel. Na rozdíl od Buzka, politika od poměrů ve skutečné Evropě dávno odpoutaného, musí však kancléřka brát ohled na sílící euroskepsi ve vlasti.
Proto předstírá, že to je od Evropského parlamentu nějaká čerstvá drzost a že vzývání evropského ideálu, které tak dlouho sama provozovala, bylo zadarmo.
