A když o Rusku promluví "presumptivní eurokomisař" Vladimír Dlouhý, první, co ho napadne, je varovat před démonizací Ruska. Hlavním problémem českého vztahu k Rusku ovšem není démonizace, ale netečnost.
Kdo se tu rozruší nad zprávou, že Rusové se svými běloruskými spojenci nacvičují údery proti vysoce nepravděpodobným agresorům z Litvy a proti povstání polské páté kolony v Bělorusku (v němž je, to dá rozum, zapleteno Polsko, další člen NATO)? My to obří cvičení registrujeme teprve s měsíčním zpožděním - až když o něm napíše anglický novinář.
Samozřejmě že ruská vojenská hrozba vůči státům NATO je jen hypotetická. Mdlou reakci vůči ruskému poštívání si ale Kreml vyloží jako pobídku k získání většího vlivu a k dalšímu vyhrožování. Jak to, že tu po takových zprávách není okamžitá poptávka?
V českém znění britského televizního filmu ze Stalinova Sovětského svazu, který je teď za 49 korun k dostání v každé trafice, se Berijovi říká Laurentij. Gorbačov se v českých novinách po americkém vzoru často píše Gorbačev.
Čtyřicet let jsme byli v sovětském záboru a jeden by čekal, že z té nedobrovolné zkušenosti zbude nějaká erudice. Bohužel se k nám leckterá důležitá zpráva z ruského světa dostane jen anglosaskou oklikou - a to je zdlouhavý, takže nutně nespolehlivý informační kanál.
