Od Zemana to přitom nebyl izolovaný krok, k jakému se člověk zoufale upnutý na jeden cíl uchýlí, třeba když má dojem, že už je ten cíl na dosah, ale jeden z mnoha: od roku 2002, kdy svému nástupci v čele sociální demokracie poprvé radil, aby si ve sněmovně vyjednal podporu u KSČM, až po dnešek, kdy na Pražský hrad zve kromě jiných i třeba zástupce polokomunistického Klubu českého pohraničí.
Politické vězně prezident Zeman přivedl do situace, která jim samotným asi není po chuti. Kromě ostrého antikomunismu totiž konfederace pečuje i o odkaz TGM a ten si zvykla promítat do Pražského hradu (na čemž nic neměnily ani výhrady, jež někteří z muklů chovali vůči Václavu Klausovi, a ještě víc vůči Václavu Havlovi).
Obrátit se zády k Hradu pro ně znamená víc než pro, dejme tomu, nějakého mladšího voliče Karla Schwarzenberga, který o Zemanovi jen tak řekne: Není můj prezident, a jde si po svých. Je to gesto lidí, kteří nechtějí být jen pamětnickou lobby, ale ještě cítí potřebu promlouvat do dění ve státě.
