Faktické znovuzavedení domovského práva by obcím dávalo právo vykázat ze svého katastru určitá individua, což silně připomíná předkomunistické pořádky, a ty s moderním pojetím liberálního státu navzdory růžovoučké pověsti Rakouska-Uherska i první republiky v různých ohledech nejsou slučitelné. Nejpozději Ústavní soud by starostovský zákon jistě zrušil.
Za druhé je návrh reakční v původním, tedy nepolitickém smyslu slova. Starostové reagují na skutečné potíže, s nimiž se doma, v terénu z Prahy neviditelném, potýkají dennodenně. Svým návrhem reagují mimochodem i na čerstvý plán ministerstva práce vytvořit superúřad pro vyplácení sociálních dávek. Starostové by tu ztratili jednu z mála pák, kterou dnes na potížisty mají.
Ministra Drábka přitom vede chvályhodná snaha ušetřit za byrokracii, navíc zrovna tento ministr není žádný lidskoprávní dogmatik, co by pro své přesvědčení neviděl a neslyšel (loni dokonce osobně jezdil po severních Čechách s návrhem, aby bylo vyplácení dávek podmíněno chozením dětí ze "sociálních" rodin do školy). Starostové ale Praze v tomto ohledu instinktivně nevěří a často si vypěstovali alergii na hraběcí rady z hlavního města, kde vždycky někdo ví jen to, co radnice nesmí, ale co by dělat měla, už neporadí. Také kvůli lidem, jako je i onen pražský advokát, co na starostu Nového Bydžova za jeho hloupé memorandum ("Cikáni se tady roztahují, otravují, kradou, znásilňují") podal trestní oznámení, se u nás rozmohla kultura okřikování. Výsledkem je, že Romům od listopadu 1989 vyrostla jedna ztracená generace a komunální politice generace zoufalých starostů se zoufalými nápady.
