Kam ten spěch?

Topolánek se skutečně vlastním přičiněním dostal do potíží: bez mučení podepsal materii, o níž předtím říkal, že je to shit (přitom tento svůj nález nikdy neodvolal). Ta potíž je ale jenom jeho a jeho ministrů.

Zato poslance ODS k urychlenému hlasování nezavazuje vůbec nic. To jen euronadšenci si myslí, že pokud jde o evropské ideály, musí legislativa na povel schvalovat všechno, co si exekutiva někde podepsala.

Podstata celé té hysterie kolem rychlé  ratifikace je jinde. Příznivci smlouvy jsou rozhodnuti své odpůrce ukřičet a ustrašit: už teď je jasné, že Irům, kteří smlouvu loni odmítli a na podzim je k referendu poženou znovu, se bude nahánět strach z izolace. Pakliže předtím smlouvu schválí i český parlament, bude se strach nahánět účinněji.

Bez ohledu na to, co si o Lisabonské smlouvě a hlubší evropské integraci myslíme, je vyhrožování nemravnost. Kdo přikuluje nemravům, je taky nemrava. Po českých poslancích se teď chce, aby ke kontinentální  nemravnosti přispěli svým dílem.

Pragmatici v ODS (Topolánek, Vondra, Zahradil) Lisabon taky nemilují, ale nechce se jim lehat pod vlak. Kdyby se ovšem nějakým zázrakem podařilo ratifikaci oddálit za druhé referendum v Irsku na podzim, mohla by být česká neúčast na panevropské nemravnosti kritická. Výsledky plebiscitů bývají těsné a každá maličkost může mít vliv. V Británii se brzy po Irsku rozjede předvolební kampaň a konzervativci už dali slib, že pokud smlouva ještě nebude platit, dají ji po svém očekávaném vítězství utratit v referendu. Krach Lisabonu je pořád ve hře, a proto na českých poslancích záleží víc, než si asi většina z nich uvědomuje.

Ale vyprávějte to ve sněmovně, kde bylo možné s vážnou tváří tvrdit, že se Lisabon musí ratifikovat hned teď, abychom v klidu dosloužili svých pět měsíců předsednictví. Strategické myšlení tam včera nemělo svůj den.