Pandemie jako skrytá naděje. Výskyt covidu by mohl povzbudit zájem o všechna očkování |
Přidáme-li ještě jednu, „Češi se příliš nenaučili širší odpovědnosti za komunitu“, máme i odpověď na to, proč začínáme zaostávat s očkováním. A proč možná ani na podzim nedosáhneme vakcinace u 70 procent obyvatel, která je navíc čím dál více považovaná za skutečné minimum, jež ke kolektivní imunitě nemusí stačit.
Možná si vzpomenete na začátek jara, kdy velká část médií lynčovala Adama Vojtěcha a Romana Prymulu za to, že neobjednali dostatek vakcín. Obvykle se už nedodávalo, že vláda i tak objednala 24 milionů dávek – takže nedostatek vakcín znamenal nedostatek přebytku vakcín. A dnes to prožívají očkovací centra: nescházejí vakcíny, ale lidé.
Statistická čísla jsou malinko matoucí, protože potřebujeme naočkovat 70 procent populace, přičemž zhruba jeden a čtvrt milionu z nás se očkovat nesmí, protože nebylo povoleno očkování dětí mladších dvanácti let. Takže v dospělé populaci potřebujeme mít očkovaných výrazně víc než oněch sedm lidí z deseti – přesněji 79 procent všech starších 12 let. Což nebude žádá legrace, zatím v žádné věkové skupině jsme takové proočkovanosti nedosáhli. Čísla sice rostou, ale pomalu. A ani vláda, ani EU, ani Bilderberg za to opravdu nemohou.
Jeden z nejčtenějších zpravodajských webů vydal před pár dny článek: „Vakcína ze solidarity nedává smysl, i očkovaní mohou nakazit jiné.“ Těžko najít lepší příklad úmyslné manipulace s daty a výroky expertů, ale tento styl myšlení přesně vystihuje náš vakcinační problém. Ano, i očkovaný může nakazit jiné; ano, i očkovaný se dokonce může sám nakazit – ale taková pravděpodobnost je mnohařádově nižší než u člověka neočkovaného (náš ÚZIS eviduje necelé jedno promile lidí, kteří se nakazili mezi podáním první a druhé dávky; incidenci nakažených po druhé dávce nemá). Přesto zpráva autoritativně tvrdí, že očkování ze solidarity nemá smysl.
Očkování pro všechny. Vojtěch chce od druhé poloviny července umožnit vakcinaci bez předchozí registrace |
A jsme zpátky u podstaty našeho problematického přístupu k očkování. Principem vakcinace (a eradikace nemocí) je očkování co největšího vzorku populace, aby se virus nemohl šířit k těm, pro které je nejvíc nebezpečný. To je úplně elementární poučka, školácká znalost a ve své podstatě morální imperativ.
Očkování je v samé své podstatě založené na tom, že každý z nás se chová malinko nesobecky, abychom se jako komunita měli co nejlíp. Každá aplikace vakcíny vždy přináší nějakou míru rizika. A každý z nás ji podstupuje nejen proto, aby ochránil sebe, ale i ty nejzranitelnější ve svém okolí. Ale ve společnosti, jejíž hodnoty rozdrtily čtyři dekády totality a do vzniklého prázdna vpadl „Klausův“ bezhodnotový kapitalismus, tyto zcela elementární pravdy rezonují jen částečně. Příklad Jaromíra Jágra, jenž má dle svých slov „dostatek protilátek“ a očkovat se nehodlá, je toho učebnicovou ukázkou.
Česku tak reálně hrozí, že od půlky července budeme mít spoustu vakcín, ale nebude ji komu aplikovat. A co bude v říjnu, se raději neptejte…
