Všechny generace, které znám, jsou dvounohé i koží pokryté; všechny generace, které se dnes vyskytují, jsou v podstatě mladé. Jsou-li nějací lidé doopravdy ve zvláště přesném smyslu staří, jsou přežitkem minulých dob; jsou velmi vzácní a měli by býti chráněni jako památka. My ostatní od deseti do osmdesáti let jsme mladí; stáří bylo jaksi mlčky zrušeno; přestalo být metou života.
Za mých dětských let ještě existovali staří lidé; byli to mužové od čtyřiceti let nahoru, většinou vousatí, s dlouhou fajfkou, pochmurnými názory a hlavně hlubokým opovržením k zelenému mládí. Tito mužové se ve čtyřiceti letech považovali za zralé a v padesáti viděli Abraháma, čímž jaksi nastupovali věk kmetný. Plnovous a těžkomyslná vážnost byly ideálem dvacetiletých; mládenci se styděli za své mládí jako za slabost a nedostatek. Sotva člověk dosáhl plnoletí, dával najevo těžké životní zkušenosti a mluvil o mnohých věcech s hořkostí muže, který už dávno překonal pošetilé iluze. Tyto světové názory se zevně vyjadřovaly bohatou vousatostí, Jägrovými košilemi a ustálenými návyky, jako například mít v hospodě svou židli a svou pivní sklenici.
Vemte si, jaký chasník, jaký pudivítr je takový dnešní padesátník vedle tehdejších zralých a ponurých třicátníků; hleďte na něj, jak hopkuje, křepčí, jezdí na všem možném s tváří ruměnou a hladkou jako dětský zadeček. Chcete-li mu polichotit, řekněte mu "mladý pane” a spleťte si ho s jeho vnukem. Tohle omlazení neprovedl žádný Voronov, to je věc životního názoru; lidé jsou mladí, protože se přestali dělat starými. Ještě jsme se nedohodli, jak se má říkat dvacátému století, zda věk automobilů nebo věk rádia. Mělo by se mu říkat věk mladých lidí; neboť to je ta nejhlubší změna proti minulému století. Lidé jsou – pokud nemluví o politice a nepíší v novinách úvodníky – veselejší, než bývali; zdá se, že jsou také zdravější. Někdy se stává, že takový šedesátiletý mladík zemře; i podivíme se všichni a vrtíme hlavou nad koncem tak předčasným. Už není veteránů života, není mužů zešedivělých v těžkých bojích, není bezmála velebných kmetů; zato jsou velební chasníci, kteří ještě v pětasedmdesáti dovedou stavět vrbu a skákat přes příkopy. Tito pokročilí mladíci se liší od těch, kteří jsou teprve velmi krátkou dobu mladí, zejména tím, že nesou svou mladost skromněji; nevykřikují o sobě "my mladí”, neříkají si "mladá generace”, nedávají najevo, že chtějí rozházet svět. Člověk si koneckonců zvykne na to své mládí a přestane se jím hlučně holedbat; to jen ti, kteří stěží začali být mladí, se chovají tak vyzývavě jako zbohatlíci. Počkejte, však vás to přejde, až budete déle mladí.
Kdyby se měla zrodit generace, která by mermomocí chtěla přijít s něčím novým do dnešního světa, musela by to být generace starých. Museli by přijít dvaceti nebo třicetiletí kmeti s dlouhým splývavým vousem, důstojným krokem a sedavými návyky; museli by se s káravou nelibostí dívat na dnešní prošedivělé mladíky a pohrdat jimi jako čeládkou nezkušenou a lehkomyslnou. Museli by hovořit o svých chorobách a zmiňovat se častěji o smrti, dále o různých životních zklamáních a těžkých zkušenostech. Jenže pokud pozoruji, rodí se naopak lidé velmi mladí, ba dokonce pouhé děti. Ještě to nekouká na to, že by svět měl v úmyslu dosáhnout staroby. Zlozvyk stárnutí se na celé čáře přežívá.
Lidové noviny 15. 4. 1928
