Je to zvláštní úkaz, že lidé cítí jakousi temnou hrůzu ze starých věcí; je to předsudek a hrubá pověrčivost. Ve skutečnosti ve starých domech nestraší; pokud vím, straší jenom v nových.
Mám to vyzkoušeno od té doby, co mám nad hlavou střechu docela nového domu. Říkám vám, že někdo nebo něco o půlnoci chodí na půdě; nemám ponětí, co tam hledá, ale za chvíli toho nechá a těžce funě se prodírá komínem a zkouší mřížky u všech kamen. Když jimi chvilku drnčel, hraje si v koupelně s vodovodem a vypouští z něho duchovou vodu; duchová voda, jak známo, nezurčí ani nepleská, nýbrž jaksi suše chrčí a syčí. Načež dotyčné strašidlo se pokouší otevříti knihovnu, jež varovně zapraská; zavadí o to či ono, ťuká prsty do oken a haraší žaluziemi; zdá se, že se nesmírně nudí. Pak ještě otevře a přibouchne několik dveří, vyzkouší pár klik, vrže dřevěnými schody a ponenáhlu se uklidní. Celkem jsem si na ně zvykl; už nevyskočím z postele a neběžím se podívat na půdu, není-li tam zloděj. Zdá se, že i řečené strašidlo začíná být syto nočního morousování a chrastění; patrně nový dům si na mne už zvyká, a až to bude starý dům, bude dýchat stejným tempem se starým člověkem, který v něm bude spát. Ve starých domech snad už nestraší.
To je to: lidé se děsí duchů, ale neděsí se věcí. Vzpomenou si třeba se zachvěním, že někdo žil nebo zemřel na starém místě, kde oni usínají; ale neznepokojí je pomyšlení, že – dejme tomu – ještě nikdo před nimi jaksepatří nevyzkoušel a neochočil nové věci, mezi nimiž usínají. Stará zřícenina nám připadá neobyčejně tajemná a romantická, ale zhola nic fantastického nevidíme na rozestavěném činžáku. Vzruší nás, že se podařilo vykopat – dejme tomu – základy paláce krále Ječmínka, ale nenaplní nás mrazením údivu, že se podařilo vykopat třeba základy příští univerzity. Obyčejně zapomínáme, že dnešní věci jsou budoucí památky; nebo že nosíme boty, jež jednou se budou lidem zdát divné a primitivní jako středověké krpce; nebo že žijeme v době, která za pár set let bude zastřena tajemností a dobrodružností jako pro nás doba stěhování národů. Jsme schopni si představit, že ve starém opatství straší dávno mrtvý kapucín; ale neumíme si představit, že by strašilo v ministerstvu národní obrany nebo v budově nemocenské pokladny. Jenom velmi staré věci mají právo nás vyděsit; ale právě proto nejsme s to zhrozit se někdy věcí docela nedávných a nových. Nové věci jsou pro nás jenom věci; nemají jaksi duše. Je velmi možno, že jim tím křivdíme; snad jenom z hříšné nedbalosti ignorujeme tajemství nových domů nebo historickou cenu svých vlastních botek.
Známá a dávno již popsaná strašidla se zdržují se zálibou ve "zpustlých a dávno už neobývaných domech”. Ale já vám říkám, že nejvíc a nejtemněji straší v nových a ještě neobývaných domech. Mám jeden takový zrovna před okny; je to děsné. Dívám se na něj někdy v noci; je slepý a němý; není to dům, je to přízrak domu. Kdyby se v něm pohnula záclona nebo zaplálo červené či zelené světlo, ulevilo by se mi; kdyby v něm o půlnoci řinčely řetězy nebo naříkal neklidný duch, nebylo by mi sice volno, ale s tím bych se smířil. Nejprotivnější je strašidlo, které mlčí. Strašidlo, které žije, má už tím něco sympatického. Strašidlo, které se projevuje, se jaksi dorozumívá. Dům v noci mluví. A dá-li člověk pozor, i nové a dnešní věci mluví.
Lidové noviny 2. 8. 1925
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.
