Vztahy mezi ministrem obrany a nejvýše postaveným vojákem jsou přitom pro armádu zásadní. Politika, resp. civilní a demokratická kontrola, se zde protíná s hierarchicky řízenou armádou.
Za celou dobu existence České republiky se ještě nestalo, že by došlo v nejvyšších patrech velení armády k takto otevřenému konfliktu. Vztahy jistě nebyly vždy idylické, což je dáno složitostí resortu i politiky. Stačí malé srovnání: od roku 1993 se na Valech vystřídalo sedmnáct ministrů obrany, kteří měli za partnery devět náčelníků generálního štábu.
Teď tu máme něco nového: téměř vzpouru náčelníka proti ministryni. Neukazuje to ovšem na hlubší problém faktického selhání personální politiky ministryně? Byla to přece Jana Černochová, která generála Řehku do funkce doslova protlačila navzdory všem personálním pravidlům a kariérnímu řádu. Přišel z civilu, kde vykonával funkci ředitele Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost.
Šéf generálního štábu Řehka chtěl kvůli ministryni Černochové rezignovat, Fiala ho měl přemluvit |
Za rok byl raketově povýšen z brigádního generála až na generálporučíka. Nemá snadnou pozici – už jen proto, že hlubší vhled do fungování GŠ a ministerstva a širších souvislostí dosud přijímaných rozhodnutí o výstavbě armády vyžaduje více času v jejich vnitřku a toho se Řehkovi nedostalo.
Spolu s řešením složitých problémů to může vést ke konfliktům s ministryní, která sama možná až teď zjišťuje hloubku a složitost řízení resortu. Musí odborně a věcně rozhodovat a též obhajovat účelnost rozpočtu ve výši 150 miliard Kč. Jen rozsáhlé personální šachy, ke kterým v armádě a na ministerstvu v posledním roce docházelo, lepší fungování resortu nezajistí.
I bez zveličování prostě platí, že vztahy mezi ministryní a náčelníkem GŠ na bodu mrazu si právě teď Česko dovolit opravdu nemůže.
