Když slyším jméno Baťa

My obyčejní „mladí muži“ a „mladé ženy“ jsme v tisících žili v internátech: v družinách zhruba po stovce, na světnicích se dvaceti lůžky, podřízeni kapitánu světnicovému, družinovému... Prostěradla vypnutá, deka zařezávající jak na vojně, budíček v šest, v sedm u stroje... Tomu, což jsem sám zkusil, nemůžu dnes věřit.

Tomáš Zakladatel byl dlouho mrtvý a šéf Jan s celou rodinou bydleli v Americe. Závod řídili ředitelé a jakoby bez spojení se zahraničím, aby nebyla záminka pro Němce zabrat ho. Z téhož důvodu, z ohledu ke Zlínu, Baťové podporovali boj proti Němcům skrytě; což umožnilo obchodním protivníkům i komunistům označit je za kolaboranty... Ale ten případ z těchto novin znáte. O životě a práci Jana Bati v Kanadě napsal Eduard Valenta knihu Žil jsem s miliardářem. Němý a hluchý autor dal nám její rukopis v roku 1977 do Petlice (EP 0199), v roce 1978 vyšla v Indexu.

 Baťové byli vzdáleni, ale podnik jel, jako by ho řídili: měl takové geny. Mezi dělníky byla jejich pověst živá: pověst příznivá i nepříznivá, historky až neuvěřitelné. Jeden starý cvikař prý viděl, jak Tomáš dovedl každou práci u kruhu.

 Já jsem do Zlína šel, protože mě naši nemohli dát na studie a u Bati prý člověk mohl dělat, vydělávat na sebe a studovat. Ano, měl jsem takový případ blízko: o jednu mou sestřenici se ucházel jeden Absolvent Baťovy školy práce (ABŠ). Byl to inteligentně sportovní muž, dokonale oblečený, přesné řeči, bílého chrupu, který mi radil: „Jdi tam. Ty odoláš. Neustupuj únavě. Když se tě zeptají, jestli umíš to nebo to, řekni ano a do pondělka se to nauč!“ Chtěl jsem studovat zahraniční obchod, abych se dostal do světa. Sám jsem se dopředu, zbytečně, učil angličtinu.

 První soboty chtěl jsem utéct: někteří utekli. Ale ze studu před kluky doma a z odpovědnosti k rodičům a paní učitelce jsem zůstával. Až jsem přijal, že jsem jako součást gumárenského kruhu, a osobní suverenitu si hájil jinde. Totiž dával jsem, po zkušenosti, přednost práci tupé, zaměstnávající jen moje ruce, abych hlavu měl volnou: začal jsem vymýšlet divadelní drama.

Jmenuje se Opilý slepý, ale nedopsal jsem je, když jsem při jedné návštěvě divadla poznal, že to vypadá jak Paličova dcera. Hra začínala ovšem originálně: „Na prázdnou scénu přiletí nejprve kámen a za ním se připotácí opilý Pagáč, po němž ho nějací darebáci hodili.“ Onehdy jsem ten rukopis vzal do ruky a zjistil, co mělo být ideou hry: Nepijte a nekuřte!

 Ale hlavně mne držely výplaty vždy v úterý! Baťa říkal: Jste muži, když se sami živíte. Kritické byly dva roky, kdy jsme podléhali povinným programům, dovolená domů jednou za měsíc. To jsem opanoval tak, že jsem se stal členem družinové samosprávy a začal ty programy vymýšlet a organizovat. To paní Vaculíková dodnes nesnáší, ta všemu uhýbala.

A když se naše a jejich družina spojily ke spolupráci, od všeho utíkala: na výlety do Beskyd a Karpat, s kamarádkou. Jako člen samosprávy jsem kluky kritizoval, nadával jim, poučoval je: protože jsem chtěl v činnost zformovat náš odpor k tupé baťovině. Potíral jsem i německá slova.

 Ano, to je všude platné: musíte si nejprve v davu uhájit svou osobu, potom dělat prostor kolem sebe. A najednou zjistíte, že se k vám začnou připojovat další lidé, stejné povahy či názoru. A vzniká jakási elita. Toto - toto bylo by dneska velice potřebné celostátně!

 Co mě pořád nejvíc zajímá: sám úkaz Baťa. Ten ekonomický systém byl hodně studován. Po válce byl zaváděn do národních podniků pod značkou SPH (systém podnikového hospodaření), než v padesátých letech přitrhl k nám chozrasčot. Tomáš Zakladatel však řekl: „Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi.“ (12. října 1931)

Ve svém závodě nedovolil existenci odborů a komunistické strany. Myslel, že může ty problémy, jež vedou dělníky do opozice, vyřešit spoluprací s nimi. Však je tak nazýval: spolupracovníky. A tato myšlenka - je to téze ekonomická, či psychologická a pedagogická?

 Na mé cestě do světa skrze obchod vyskytly se dvě překážky. Předně toho roku začal platit zákon, že mladí lidé mají být vedeni jako učni: vyučil jsem se obuvníkem, mám výuční list. Chodil jsem dva roky do odborné obuvnické školy. A když jsem se dostal na tu obchodní akademii, prozřel jsem, jaká hrůza by mne čekala: obchod! Proto jsem roku 1946 odešel na Vysokou školu politickou a sociální do Prahy. Opustil jsem Zlín s jakýmsi divným pocitem zrady: na tom dělnictvu, na spolužácích, na firmě Baťa.

 Za čtrnáct dní máme sraz spolužáků v Pardubicích. Jestli toto někdo z nich přečte, budou mne opravovat, popírat, vyvracet. Protože oni tou cestou, kterou já jsem opustil, šli do konce. V případě sporu můžu jim položit protiotázku: Do konce čeho?