Zbyněk Petráček soudí, že zahrnutí rozvojového světa do snižování skleníkových plynů „je ryze mravní otázka“. „Má rozvinutý Západ, který prožil svou industrializaci před sto lety, právo, aby těmto zemím jejich industrializaci podřezával ve jménu své dnešní morálky?“ (LN 12. 9.) Taková námitka by byla naprosto namístě – kdyby ovšem vůbec někdo navrhoval, aby chudé země podléhaly stejným pravidlům jako průmyslové státy. Což nenavrhuje. Keňa vypouští 300 kilogramů oxidu uhličitého na obyvatele a rok, Indie jednu tunu, Evropská unie v průměru devět tun, Česká republika dvanáct. Naprosto očividně není možné všem měřit stejným metrem. Ale zároveň: nejde část světa prostě nechat stranou. Čína nebo Brazílie v absolutních číslech patří mezi velké znečišťovatele, prostě protože jsou to hodně velké státy, a žádná smysluplná globální dohoda se bez nich neobejde.
Proto v mezinárodních jednáních panuje shoda, že nová smlouva, jež po roce 2012 naváže na Kjótský protokol, bude zahrnovat všechny země, ale pro různé kategorie nastaví různá pravidla. Jak to technicky provést, je problém, kterým se právě teď zabývá mnoho lidí v diplomacii, ekologických organizacích i výzkumných institucích. Na stole už leží několik konkrétních konceptů. Rozvojové státy patří k těm, které opatření proti exhalacím skleníkových plynů podporují nejvíce. Samozřejmě: právě ony totiž by nejvíce doplatily na úbytek srážek v suchých subtropech, vyschlé řeky, silnější hurikány nebo častější povodně.
