Ono celkově lze opravdu těžko uvěřit, že za uvalením nucené správy je skutečný zájem o zlepšení hospodaření našeho pilíře zdravotnických financí. Zvláště když nucená správa má trvat nějaké dva měsíce a má skončit ihned po vyakčnění dlouholeté šéfky VZP Jiřiny Musílkové.
Ministr Rath a jeho úderka
Objevené „chyby v hospodaření“ musejí vzbuzovat u zasvěcených pobavený úsměv. Dramatické prohlášení, že VZP nenaplnila rezervní fond, a místo jedné a půl miliardy je v něm jen šest tisíc korun, může vyjít jen z úst toho, kdo strávil posledních pět let v Tasmánii a nechal se léčit místními šamany.
Problém rezervního fondu VZP byl citován v podkladových zprávách, kterými se zabývá Poslanecká sněmovna při schvalování státního rozpočtu, a to nikoli jako pochybení managementu této finanční instituce, ale jako důkaz, že je nejvyšší čas něco udělat se systémem financování zdravotní péče.
|
Výrok, že VZP nenaplnila rezervní fond a místo jedné a půl miliardy je v něm jen šest tisíc korun, může pronést jen ten, kdo strávil posledních pět let v Tasmánii a nechal se léčit šamany |
I poslanci totiž vědí, že nejprve je třeba zaplatit nemocnicím a ambulancím a teprve poté je možné vytvářet rezervní fond. Jestliže každoročně na základě ministerských vyhlášek a vinou nepřiměřeného tempa růstu mezd lékařů existuje nesoulad mezi příjmy a výdaji, těžko čekat, že bude rezervní fond naplněn.
Postup VZP plně odpovídá i příslušné vyhlášce. Doktor Rath mimochodem nastupoval do funkce ministra s požadavkem na zvýšení úhrad za lékařské výkony, který by tento nesoulad podle propočtů pojišťoven prohloubil okamžitě o desítky miliard korun.
Ministr a jeho úderka nyní tvrdí, že problém nevyžaduje reformu financování, ale jednoduché a prosté úspory. Nic proti. Určitě bude možné ušetřit, když se sáhne na zoubek lékařům, kteří mají padesátihodinový úvazek na den, a jistě lze zastavit i uzavírání nových smluv pro zdravotnická pracoviště, která nakupují novou techniku, když ta stará někde vedle ještě slouží. Jenže má to svůj háček. Když se kácí les, létají třísky a těmi v tomto případě bude snížení kvality zdravotnické péče, protože starý přístroj jistě také poslouží, ale ne tak dobře jako nová technologie. Od toho také obvykle bývají nové technologie vyvíjeny.
Zvláště pokud bude úsporný zásah prováděn tak, jak je naplánován - z nejvyšší ministerské úrovně, tedy hezky po úřednicku -, vzbudí i značnou nevoli obyvatel. Péče na špičkové úrovni bude totiž dostupná jen pro někoho a bude to vidět čím dál více. A před volbami jistě nelze příliš věřit, že k tomu opravdu dojde.
Zavedení transparentních tržních mechanismů, které potřebnou probírku provedou a zaručí efektivní rozmisťování investic, je zvláště ve zdravotnictví velmi složité a vyžaduje čas a především promyšlenou koncepci. Jedním ani druhým tato vláda bezpochyby nedisponuje.
K čemu budou klíče od kasičky?
Zcela úsměvný je pak argument o zubožených nemocnicích a pojišťovnických palácích. Zdravotní pojištění v českém podání totiž neslouží jako zdroj investic. Ty jsou hrazeny ze státního rozpočtu a o jejich rozmístění rozhoduje především ministerstvo zdravotnictví. Systém je to sice zásadně nesprávný, ale funguje a Jiřina Musílková s tím nic nenadělá a lze se obávat, že ani po jejím odchodu se na věci nic nezmění.
Stejně tak jako se nezmění skutečnost, že všechny pojišťovny mají na své hospodaření stanovený limit ve výši 3,5 procenta z příjmů z pojistného, což je výrazně pod pětiprocentním limitem obvyklým v Evropě. A jestli investují do svých úřadoven, tak to musí ušetřit někde jinde. Například na platech zaměstnanců. Ale podobnou možnost našetřit si na zlepšení podmínek pro pacienty mají i nemocnice. Tedy měly by, pokud by platy zaměstnanců nemocnic mohl řídit jejich management podle vývoje produktivity a podle výkonnosti, a nikoli podle ministerských vyhlášek a tarifních tabulek.
Vzhledem k tomu všemu a mnoha dalším důvodům nelze věřit, že by i ten nejschopnější nucený správce dokázal na deficitu ve financování zdravotní péče cokoli změnit.
Možný benefit tak z nucené správy kyne jedině vládní ČSSD. Premiér Paroubek dal Rathovi klíče od kasičky, do níž daňový poplatníci nasypou každý rok více než sto miliard korun, zjevně za to, že povaří v polévce skandálů několik členů ODS. Nutno přiznat, že novopečený ministr se opravdu snaží, ale není vyloučeno, že i zde vyjdou očekávání naprázdno. Zatím ta skandalizace totiž není moc přesvědčivá. Teď bude zajímavé sledovat, k čemu vlastně Rath ty klíčky potřebuje.
