Kolik stojí válka? Z hlediska ztráty lidských životů je cena jakéhokoli ozbrojeného konfliktu nekonečná. Pokud však budeme hledět jen na ekonomická kritéria, k číselným odhadům dospět lze.
Ekonomové Joseph Stiglitz a Linda Bilmesová publikovali odhad nákladů irácké války, který mnohonásobně převyšuje projekce Rozpočtového výboru Kongresu Spojených států. Podle oficiálních odhadů přijde invaze do Iráku americkou ekonomiku na pět set miliard dolarů. Stiglitz a Bilmesová však došli k -maximálnímu odhadu v hodnotě přes tisíc osm set miliard. Studie brala v úvahu více než jen náklady spojené s udržováním vojenské přítomnosti v Iráku do roku 2010, ale také pravděpodobné náklady po stažení jednotek. Jen šest set padesát miliard připadá na přímé vojenské výdaje. Zbytek tvoří nepřímé náklady v podobě vyšších cen ropy a jiných důsledků na americkou ekonomiku.
Sama náhrada zničené a opotřebované vojenské techniky bude stát „pouhých“ několik desítek miliard dolarů. Vládě však vzniknou velmi nákladné závazky vůči válečným veteránům a vojákům raněným ve službě - jejich celkový počet se odhaduje na šestnáct tisíc.
Vláda též bude nucena více investovat do vojenského personálu, protože mnozí vojáci budou mít po ukončení aktivní služby nárok na odchod ze služby s výslužným. Studie však počítá i s jinými, nepřímými náklady. Patří k nim kupříkladu vyšší ceny ropy (v hodnotě pěti dolarů za barel) v důsledku nestability na Blízkém východě. Šok způsobený ropnému průmyslu podle studie způsobí Američanům náklady ve výši dvacet pět miliard dolarů.
Stiglitz a Bilmesová nejsou první ekonomové, kteří odhadují takto vysoké náklady na iráckou invazi. Již v roce 2002 odhadl William Nordhaus (spolu s Paulem Samuelsonem napsal slavnou učebnici základů ekonomie), že v případě nepříznivého vývoje se náklady mohou vyšplhat až ke dvěma tisícům miliard dolarů.
Nicméně Nordhausův odhad nákladů v případě příznivého scénáře činil pouhých devadesát devět miliard. Spojené státy tehdy měly za sebou úspěšnou a poměrně velmi levnou intervenci v Afghánistánu. Není proto překvapivé, že vláda se přiklonila k optimistickému odhadu nákladů. Stiglitzovo nařčení, že vláda úmyslně obelhala veřejnost ohledně pravděpodobných nákladů vojenské operace, tedy nemusí být podložené.
Politika a smysl pro realitu
Tím se dostáváme k jedné často opomíjené okolnosti. Nikdo nepochybuje, že Joseph Stiglitz je vynikající ekonom, který navíc získal Nobelovu cenu za ekonomii. Je však současně též politický aktivista blízký Demokratické straně. Jsou známy odstrašující příklady ekonomů, jejichž smysl pro realitu se prudce zhoršil poté, co se dali na politickou dráhu.
Profesor Stiglitz například koncem roku 2003 předpovídal, že úrokové sazby prudce vzrostou v důsledku Bushova rozpočtového deficitu, což způsobí pád cen nemovitostí, zpomalí americkou ekonomiku a zvýší nezaměstnanost. Ve skutečnosti se stal přesný opak: dlouhodobé sazby spíše poklesly, ceny nemovitostí se stabilizovaly, růst ekonomiky se zrychlil a nezaměstnanost se snížila.
Stiglitzova antibushovská zaujatost vedla k podstatnému zkreslení jeho makroekonomických předpovědí. Politické preference se negativně projevily na správnosti úsudku, což by se nemělo stát žádnému ekonomovi.
Abychom se přiblížili skutečnosti, je tedy žádoucí Stiglitzův maximální odhad nákladů války vydělit zhruba dvěma a poté vypočítat průměr s oficiální předpovědí. Dostaneme číslo kolem sedmi set miliard dolarů, což odpovídá necelým šesti procentům nynějšího amerického hrubého domácího produktu. Vietnamská válka stála v tomto vyjádření dvanáct procent HDP, druhá světová válka pak USA stála sto třicet procent HDP.
Základní otázka bez odpovědi
Proč jsou americké válečné náklady tak vysoké? Americký voják má postavení státního zaměstnance, který má rozsáhlá práva. Bývalý vietnamský tlumočník, který dnes provází turisty po bývalých bojištích, vypráví: „Američané bojovali neefektivně. Sotva se voják naučil bojovat -což trvalo asi rok - měl nárok na odchod z bojové služby. Na jeho místo nastoupil nováček, který nebyl rovnocenným soupeřem zkušeným bojovníkům Vietcongu.“ Armády totalitních států důkladněji využívají svoji „živou sílu“, Američané raději obětují drahou vojenskou techniku. Veteráni a invalidé pak mají nárok na velkorysé odškodné.
Jakýkoli odhad nákladů na iráckou invazi však neodpovídá na základní otázku: zda prezident Bush udělal správnou věc. Většina Evropanů je si jista zápornou odpovědí. Nicméně dnes ještě nelze tuto otázku zodpovědět s dostatečným časovým odstupem. Teprve historie možná dá definitivní odpověď - a možná zůstane otázka správnosti irácké intervence navždy otevřena.
