Dodal, že již od dob bramborové neúrody a následného hladomoru v půli 19. století přijíždějí vždy, když je jim na zeleném ostrově „ouzko“. A když je tam „hej“, Boston zase kvapně opouštějí.
Irové jsou tím pověstní - literát Fintan O’Toole Samuelsonův postřeh stvrzuje, když konstatuje, že „hromadná emigrace vždy byla měřítkem irského úpadku“. Od roku 2008, kdy propukla finanční krize, emigrovalo z ostrova 200 tisíc lidí, kromě USA hlavně do Británie a Kanady. Nyní mají pádný důvod začít přemýšlet o návratu. Irsko je totiž již natolik ekonomicky ozdravené, že ukončuje léčebnou kúru, ordinovanou v uplynulých třech letech pod přísnou kuratelou Trojky, tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu.
Daří-li se takto Irsku, značí to, že se z krize vymaňuje celá Evropa? Že ze sanačního programu Trojky záhy vystoupí i další země, jež jsou mu nyní podrobeny, Portugalsko, Kypr, Řecko a svým způsobem i Španělsko?
Převážně nikoli. Jejich ekonomicky úpadek je hlubší a strukturálně jiný než ten irský. A navíc,o žádné z nich by literát patrně neděl, že je jí „hromadná emigrace měřítkem úpadku“. Ano, mnozí Španělé či Portugalci svoji zemi opustili též, leč nejde o tak masový exodus - zvláště ne po přepočtu na celkový počet obyvatel a na míru ekonomického úpadku.
Národní psýché není zkrátka všude tak adaptabilní jako v Irsku, mimochodem zemi, kde se zaměstnanci placení z veřejných peněz během krize celkem velkoryse sžili s až 40procentním poklesem reálných příjmů. Taková adaptabilita by svědčila každé ekonomice.
