U nás situace gradovala v létě 2018, kdy prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat europoslance Miroslava Pocheho, a ministrem se nakonec stal Pocheho poradce. Tomáš Petříček, hanlivě přezdívaný babyministr, se nakonec ukázal jako poměrně kompetentní, mimo jiné i díky solidnímu vzdělání (doktorát z mezinárodních vztahů, dva tituly ze zahraničních univerzit) a zkušeností se státní správou (náměstek u Jany Maláčové).
Po jeho odchodu přišel málo známý Jakub Kulhánek. Ten čelil ohromné kritice: nepomohlo mu osm let náměstkovské praxe ani diplom z washingtonského Georgetownu, kritiky fascinovala rok a půl dlouhá epizoda v CEFC poté, co jej Lubomír Zaorálek vystrnadil ze zamini. Právě Kulhánek, který byl předem podezírán ze slabosti a podlézavosti vůči Hradu, Moskvě a Pekingu, se nakonec ukázal jako mimořádně úspěšný. Chvilku po nástupu musel řešit dvě krize. Jednak Vrbětice, chvilku poté pak bleskovou evakuaci z Afghánistánu. Obě situace zvládl s bravurou, až si vysloužil pochvaly od opozice. Můžeme doufat, že podobně překvapí i Jan Lipavský…
Faktem však je, že pro zemi našeho typu přestává být zamini důležité. Členství v EU vedlo k tomu, že takřka všechny klíčové otázky řeší premiér (či ministr financí) v Bruselu – a vztahy s USA a NATO jdou také po ose premiér/prezident.
Komplexní problémy současného světa přestávají být doménou čisté diplomacie, ať už jde o národní či energetickou bezpečnost. Kdysi slovutné diplomatické bašty tak chřadnou ve všech evropských zemích, které nemají globální či kontinentální ambice.
