Kultura leží za obzorem radního Richtra

Jestliže osoba odpovědná za financování kultury nechápe nebo nechce pochopit zcela triviální základ dotační politiky v kultuře platný pro celý civilizovaný svět, je třeba se zamyslet, zda má vůbec smysl s ním vést dialog a zda by nebylo lépe uskutečnit třetí pražskou defenestraci. Nezisková organizace totiž realizuje umělecký program, který jí umožňuje příslušný osvícený donátor. Nemůže mít finanční ztrátu, jelikož jí nejde o generování zisku.
Bludů, které pan radní Richter hlásá, je celá řada a v podstatě je jedno, zda je šíří účelově a z vychytralosti, nebo z frapantní neznalosti.

O to víc se ale v těchto sporech, v nichž se donekonečna probírá to, co je zejména na západ od našich hranic dávno vyřešené, odsunují do pozadí zásadní otázky. Je to těžké: jak se bavit o koncepci kulturní politiky s člověkem, který má na starosti kulturu ve více než milionovém městě, ale jehož duševní obzor je v tomto ranku vymezen Čardášovou princeznou. (Nic proti operetě, když ji někdo umí, klobouk dolů, ale v umění snad existují i vyšší levely.)

Ono to opravdu není tak prosté, že tam, kam se valí diváci, nutně bude i umělecká kvalita. Podle tohoto mustru bychom brzo měli na výběr jen řachačky typu „utřel si nos židlí“, kde je publikum v transu, vyslovíli jeho oblíbený umělec s prominutím slovo prdel. V Praze jsou taková divadla a velmi slušně vydělávají, a tak už jim jede plošná dotace na vstupenku. Nikdo na světě mě nepřesvědčí, že takové rozdělování peněz z veřejných prostředků je správné.

Kulturu, která je nyní ohrožena nedostatkem peněz, prostě pan radní nepotřebuje a ani ji nezná. Nechce pochopit, že její efekt je dlouhodobý a že nepřináší zisk, který se každý rok vykáže. Nechce znát, že skutečné umělecké hledání má i právo na omyl, může i provokovat a otravovat, ale představuje vizi a snahu, které se jednou zúročí.

Pan radní, jako každý laik vržený do neznáma, dohlédne jen k horizontu a netuší, že za ním jsou i jiné krajiny. Takže sice chlácholí divadla jdoucí do nepřipravené transformace tím, že si město podrží jejich ochrannou značku, ale v podstatě neví, o čem mluví. Vždyť ani není jasné, zda Praha dotuje soubor, nebo budovu, a navíc městu skoro žádná budova, v níž sídlí tradiční repertoárové scény, nepatří - jen Švandovo divadlo a Karlín. Oddělení souboru od budovy je záležitost, která zatím nepřišla na pořad dne, a za ní se tyčí další nejasnosti - například komu patří Činoherní klub, přeměněný v obecně prospěšnou společnost, či z jiné strany Fidlovačka a podobně.

Milan Richter také jako kolovrátek vrčí svou písničku o výsostně spravedlivé kategorii plošně dotující vstupenku. Ovšem je poměrně dost neziskových subjektů, třeba galerií (aby se problém nezužoval jen na divadla), které vstupné nevybírají vůbec: logicky - jsou neziskové. Slovník Milana Richtra nemá daleko k větě, kterou rádi používali nacističtí pohlaváři - když slyším slovo kultura, sahám po pistoli. V podobném duchu se pak vinou internetové diskuse - sice z nich jde mráz po zádech, ale jinak nic nového pod sluncem. Kolikrát už jsme četli, že umělci jsou paraziti, je jich příliš, ať jdou řádně pracovat, kdo má tu verbež platit atd. Tento primitivismus, od něhož se lze hladce přesunout k otaxování současného umění za věc lidu vzdálenou, dekadentní a nesrozumitelnou, se hodil do krámu bolševikům a hodí se i dnes.

Je zajímavé, jak se z celé tahanice vytratilo tázání po smyslu toho, oč tu kráčí. Proč potřebujeme kulturu? Přece snad proto, abychom byli intelektuálně, eticky a emočně na výši, a ne jako opice na stromech. Už naši primitivní předci čmárali po skalách, aby vyjádřili své emoce, aby zachytili, co je přesahuje. Takže nejspíš nepůjde jen o to ubavit se k smrti, že? Vyspělá společnost musí podporovat umění, a ne mávat tržebností, reprízovaností, návštěvností. Kolik jen uměleckých hodnot bylo ve své době nepochopeno a zápasilo s nezájmem.

A ještě něco: když už se radnice tak ohání transparentností, neměla by cpát miliony do pofidérních a zamlžených akcí, jejichž pravá podstata jen občas vypluje navenek, protože času na to, jak to všechno skoulet, aby se vlk nažral a z kozy zůstaly aspoň ty chlupy, mají na radnici dost. Žadatelé o dotace, kteří se chtějí věnovat své profesi, ale na intriky čas nemají. Existují další otázky a roviny současného sporu o financování pražské kultury, ale jeden aspekt je pozoruhodný. Ministerstvo, které má kulturu přímo v názvu, se celou dobu tváří, že se ho to netýká, protože přece nemůže zasahovat do komunálních záležitostí. Ale to, co se děje v Praze, už dávno není izolovaný problém jednoho města.