Kyselé hrozny Davida Drábka

Na článek Davida Drábka bych nejraději vůbec nereagoval. Pisatel, jenž kulturní čtrnáctideník mezi jehož pravidelné spolupracovníky patří  kritici J. Paterová, Z. Hořínek a M. Uhde, publicisté L. Dorůžka a J.Černý, či spisovatelé M. Urban a A. Berková označí za plátek, není jakékoliv reakce hoden. Režisér Drábek se však ve zmíněném slohovém cvičení dopustil několika matoucích zjednodušení, které bez odpovědi ponechat nelze. Chápu páně Drábkovo rozčilení způsobené Propadákem měsíce, jímž Divadelní noviny ocejchovaly jeho muzikál Sněhurka v Minoru. Už méně chápu, že pan režisér není ochoten (schopen?) polemizovat „k věci“, ale „k osobě“ a o autorovi onoho Propadáku ( text této rubričky vždy zformuluje jeden člen našeho redakčního týmu) píše jako o  žlučovitém hochovi  „ze Svazu frustrovaných“, který po něm údajně „pase už léta“. A to prý proto, že sám dělá „kabaretní vystoupení“, která jsou údajně „chabá“.To je ovšem argument „žánru“ chucpe.  Glosa velmi renomovaného kritika Vladimíra Mikulky totiž nebyla žádná jedovatá slina, jak se čtenářům pokouší sugerovat Drábek, ale věcný, možná příkrý, kritický soud: „zprvu sympaticky vyhlížející nápad přivést na scénu další generaci slavných pohádkových bytostí se ukáže být pouhou záminkou pro předvedení zcela nesourodého, nenápaditě a ledabyle zrežírovaného shluku  vtipností…“ Namítat, jak to činí režisér Drábek, že „muzikálu Sněhurka v Minoru narvané divadlo aplauduje, že jsou spokojení všichni od škvrňat po starce“, je pro kočku, o estetické hodnotě díla to totiž nevypovídá nic. Kdyby byl David Drábek vzdělanější, věděl by, že úspěch a líbivost je v umění jev spíše záporný. Už dávno to jednou pro vždy zformuloval F.X. Šalda, píše, že „Pravé umění není nikdy líbivé, ba často musí být tvrdé, nesmlouvavé a drsné, má-li být charakterní“.