Za bolševiků byla „nejprve ekonomika a až potom lidská práva. Ale to musí být naopak,“ řekl na své premiérové tiskovce Kocáb, čímž si dal vysvědčení naivity. Proboha, vždyť bolševikům byla lidská práva úplně fuk, ne „až potom“. Ale nechme abstraktní lidská práva a věnujme se Letům, kde chce Kocáb odstranit velmi konkrétní symbol bezpráví.
Vepřín v Letech na místě bývalého tábora pro české Romy – sběrné stanice pro cestu do Osvětimi, je symbolem i ostudou této země. Už jedenáct roků, od nástupu Vladimíra Mlynáře do Tošovského kabinetu, je likvidace vepřína prioritou českých vlád. Tedy pardon – byla prioritou, v poslední době se o ní nemluvilo. Ani akční muž Topolánek se neodhodlal k činu, který by se pěkně vyjímal vedle jeho osobních medailí pro bratry Mašíny. Až teď Michael Kocáb. Jaké má šance?
„Není v silách vlády ani jednoho ministra něco změnit, pokud změnu nebudeme chtít všichni,“ tvrdí Kocáb. Tak to je síla. Hovoří-li tímhle stylem Obama, mluví z pozice člověka, který právě vyhrál americké volby. Hovoří-li tak Kocáb, připomíná nám, že on v téže době senátní volby prohrál. Jeho výrok lze chápat jako čirý alibismus.
Jak to, že není v silách vlády něco změnit? Jak to, že změnu musí nejprve chtít všichni? To přece on, Kocáb, musí udávat tón. To on musí přesvědčit většinu. Kdepak většinu národa, pět milionů z „nás všech“, ale většinu své vlastní vlády. Musí přesvědčit devět lidí z Topolánkova týmu, aby schválili peníze na výkup vepřína v Letech. Před deseti roky vládní analýza stanovila, že likvidace provozu by stála 150 milionů, výstavba náhradního areálu pak 330 milionů. Pane ministře, nevysvětlujte, jak pro ten nepopulární krok získáte „nás všechny“, vysvětlujte, jak pro něj získáte svou vládu.
Vepřín v Letech na místě bývalého tábora pro české Romy – sběrné stanice pro cestu do Osvětimi, je symbolem i ostudou této země. Už jedenáct roků, od nástupu Vladimíra Mlynáře do Tošovského kabinetu, je likvidace vepřína prioritou českých vlád. Tedy pardon – byla prioritou, v poslední době se o ní nemluvilo. Ani akční muž Topolánek se neodhodlal k činu, který by se pěkně vyjímal vedle jeho osobních medailí pro bratry Mašíny. Až teď Michael Kocáb. Jaké má šance?
„Není v silách vlády ani jednoho ministra něco změnit, pokud změnu nebudeme chtít všichni,“ tvrdí Kocáb. Tak to je síla. Hovoří-li tímhle stylem Obama, mluví z pozice člověka, který právě vyhrál americké volby. Hovoří-li tak Kocáb, připomíná nám, že on v téže době senátní volby prohrál. Jeho výrok lze chápat jako čirý alibismus.
Jak to, že není v silách vlády něco změnit? Jak to, že změnu musí nejprve chtít všichni? To přece on, Kocáb, musí udávat tón. To on musí přesvědčit většinu. Kdepak většinu národa, pět milionů z „nás všech“, ale většinu své vlastní vlády. Musí přesvědčit devět lidí z Topolánkova týmu, aby schválili peníze na výkup vepřína v Letech. Před deseti roky vládní analýza stanovila, že likvidace provozu by stála 150 milionů, výstavba náhradního areálu pak 330 milionů. Pane ministře, nevysvětlujte, jak pro ten nepopulární krok získáte „nás všechny“, vysvětlujte, jak pro něj získáte svou vládu.
