Je to manévr, který nemá v historii první scény obdoby, a nejenom proto se rušení repertoárového hraní v tomto typu divadla jeví jako riskantní krok. Repertoárové divadlo s pevnou dramaturgií má u nás tradici, je to typ ve střední Evropě, či chcete-li v česko-německém prostoru, etablovaný skoro dvě stě let. Souvisí s osvíceneckými snahami Gottholda Ephraima Lessinga, podle něhož má divadlo být „školou morálního světa“.
Jeho koncepci divadla jako morálně-politické instituce, která nabízí co nejširší výběr her a pro niž je repertoárový systém optimální, české divadlo převzalo. Seriálové hraní pak dominuje v angloamerických zemích, které vycházejí z jiných tradic, a je také vhodné pro uvádění muzikálů, pro komerční scény.
Národní divadlo v podcastu nabízí informace ze zákulisí i perličky z inscenací |
Těžko si představit, jak hraní v blocích přijme už tak konzervativní divák Národního divadla. Špinar ale tvrdí, že změna zjednoduší provoz, a avizuje hraní v blocích, které nabídnou čtyři až osm představení jednoho titulu a bloky se budou uvádět dvakrát až třikrát za sezonu.
„Takové rozhodnutí má v sobě nejenom ekonomické, logistické a marketingové výhody, ale především přináší výhody umělecké. Věřím, že divadelní práce bude soustředěnější, pro divadla, filmové a televizní produkce (se kterými hojně spolupracujete) a především pro diváka mnohem přehlednější,“ vysvětluje kolegům. Následují stesky na pražskou divadelní nadprodukci, na přetahování herců v rámci hostování, na jejich přílišné rozkročení. Soubory prý přestávají mít smysl, staly se spíš formálními institucionalizovanými celky a nelze v nich intenzivně pracovat.
Vychází-li Špinar v těchto lamentech ze stavu svého souboru, možná je na místě položit si otázku, zda neselhal on sám. Čím to, že členy první scény, kteří přece jen mají lepší podmínky než v jiných divadlech, nedokáže motivovat a přesvědčit o smyslu divadelní tvorby. O tom, že práce v divadle je hodnota, která převyšuje „chlebařinu“ v seriálech i navzdory tomu, že se stačí párkrát otočit v sebehloupější televizní slátanině a sláva je na světě.
Doba je těžká, ale takový defétismus není na místě. Vždyť Špinar víceméně hlásá, že ustupuje televizi a filmu, a to není dobrá zpráva. Provozní zjednodušení je též sporné, že by na jednom jevišti ND mohla týden stát jedna dekorace, je zbožné přání. Zajímavé bude sledovat, jak si s blokovým hraním poradí abonentní systém. A hlavně jak to zatřese s návštěvností inscenací, na tenhle systém přece jako první dojedou náročnější tituly, které by měly být pro Národní divadlo základem.
