Makropulos

Vyčkávají příchodu „talenta“ (tento termín pracovníci kulturních public relations tvrdošíjně používají pro všechny celebrity bez rozdílu, takže se vám klidně může stát, že řeknou „talent“ a dveřmi vejde Chuck Norris) a při čekání marní čas činností, jež možná připomíná plané plkání, ale jejíž účel je rituální a důležitý. Musejí se seznámit, oťukat se navzájem, ustavit dynamiku v nově se utvořivší smečce a obsadit místo alfa-žurnalisty, který vystřelí první otázku, bude s talentem udržovat oční kontakt a zuřivě přikyvovat hlavou, aby zpovídaný získal dojem, že mu jeho Pražané rozumějí. A v této přípravné suché fázi také musí být talent ironizován - jen malinko, nesmí to přehnat, jinak by si sami před sebou připadali divně, že se vůbec uvolují s ním dělat rozhovor, ale zas dost natolik, aby mu mohli po celou dobu rozhovoru poklonkovat a pak si navzájem pohlédnout do očí. Jenže tuhle fázi jsme na festivalu v Jihlavě při vyčkávání na Manoela de Oliveiru vypustili, příchod devadesátiosmiletého režiséra vyvolá i v cynických hyenách trochu respektu. Díval jsem se do poznámek a přemýšlel o tom, kolikrát v novinářském životě ještě položím otázku začínající slovy „před osmdesáti lety jste natočil film...“

„Hm,“ povídám, „on asi když začal chodit do kina, tak nejvíc frčel Pudovkin, Ejznštejn a Dziga Vertov, ne?“ - „To asi jo,“ odpovědí kolegové a stejně jako já se nervózně podívají do připravených papírů na otázky, které nám najednou začaly připadat pitomé. Na co se člověk zeptá, když se může zeptat na všechno? Za chvíli přijde talent, jehož první film byl němý a ten poslední měl premiéru letos. Talent, který prožil dějiny filmu od Intolerance po Matrix. To pomyšlení nás ochromovalo. Ale pak někdo s ulehčením prohlásil, že mnoha otázek nebude potřeba, neboť starý pán „mluví pěkně“, však jsme ho viděli na besedě s publikem, stačí jen vykopnout, a on vystřihne ne snad pouhou odpověď, ale rovnou esej na zadané téma. A kdyby bylo nejhůř, kolega Michal má připravenou sérii otázek na erotický subtext pórku ve filmu Belle Tojours. A o pár chvil později se nám už úplně ulevilo, starý pán totiž opravdu mluvil pěkně a odpověděl mi tak zevrubně, že budu moci celou vyhrazenou plochu zaplnit výňatky z jediné odpovědi, ale i tak mi v hlavě začala vibrovat otázka, po jejímž zodpovězení jsem začal palčivě toužit. Chtěl jsem se zeptat: kolik takovýchhle novinářských bzučení jste za těch sto let absolvoval? Kolik otázek jste musel zodpovědět? A jaké jsou? Mění se s časem, anebo zůstávají stále stejné? Jsou pořád stejně hloupé, zlepšují se nebo zhoršují?

Pak nastala na sekundu pauza, mohl jsem se zeptat, ale zarazil jsem se, protože ptát se na ptaní, klást otázku o otázkách je postmoderní a zcizující. A pochopitelně - než jsem se vzchopil - kolega Michal nastoupil s erotickým subtextem pórku ve filmu Belle Tojours, starý pán vystřihl esej, slečna se podívala na hodinky a řekla, že to byla poslední otázka. Ale v tom neměla pravdu, protože otázky tu byly, jsou a budou, jsou věčné a Manoel by o tom mohl vyprávět. Kdyby se ho někdo zeptal.