Marketa typu jedna

Rada zasedá ještě ve staré sestavě - vybavuju si, kterak příchozího Vláčila Jiří Stránský uvítá svým typicky halasným "Tak povězte nám, co ještě nevíme," ale pak se zarazí s nepříjemným pocitem, že kdyby ho tenhle zasmušilý hubeňour vzal vážně, museli bychom poslouchat vážně dlouho. A že za deset minut přijde Deána.

Skrýváme rozpaky za deskami s projektem, prohlížíme kresby Vláčilových bílých snů i černých vášní, nakukujeme do poznámek, které jsme si dělali při čtení scénáře. "Nemá FAMU!" čtu svým písmem na deskách. A pod tím: "zaplaťpánbůh za to..."

Uvědomujeme si, že celou dobu mlčí, a tak se zeptáme, jak to chce natočit. Složitá látka, Vančura, dá se to vůbec zfilmovat? Ten scénář vypadá dost dlouze, rozpočet bude dost na knap, říkáme a vskrytu nám běží hlavou, že nám tuhle Olmer vyprávěl, jak strašně ten Vláčil na Ďáblově pasti chlastal. V tom snu pronese žadatel jedinou větu, která mi utkvěla z jakéhosi jeho dávného rozhovoru: "Chtějte na mně obsah, myšlenku - neposloužím, neumím vysvětlit." A to je opravdu to nejhorší, co můžete pronést na slyšení před grantovou komisí.

Přesto jsme v každém vydání toho snu těsnou většinou rozhodli jinak - a špatně, samozřejmě. Jednou jsme hlasovali kladně a vyslali tak na cestu vizionáře, jehož "zápas trval čtyři roky a on v něm málem zahynul... točil a točil, jakoby posedlý stejnou šíleností jako jeho středověcí lapkové; film polykal miliony a on hubl, posiloval se alkoholem, hroutil se, až z něho zbyl vousatý kostlivec..." a který během boje a hubnutí osmkrát překročil plánovaný rozpočet.

Zamítnutím jsme ušetřili snové miliony nás všech, ale připravili tak profesora Bočka o výsadu, kterou bychom rádi měli i my. Vrátit se z promítání nového českého filmu a jako on v roce 1967 s čistým svědomím a bez dechu napsat: "Je to jiné dílo, dílo jiného člověka, zrozené jinou dobou."

V diskusích o financování kinematografie se hodně psalo o "umění" a o tom, že neexistuje přímá souvislost mezi dostatkem prostředků a velikostí díla. Většina komentátorů se dokonce shodla na tom, že současný český film žádné velké umělce nemá, tak co by chtěl, jen pan prezident si myslí, že tu jsou - a dokonce s velkým "U". Ale když si tak v duchu projíždím svou soukromou sbírku velkých filmů, nenacházím žádný, jehož tvůrci by neplýtvali: úsilím, touhou, city, utrpením vlastním i svých spolupracovníků, penězi - taky cizími, samozřejmě, jak je filmařským zvykem. Přesto uctivě souhlasím s panem prezidentem - umělci s velkým "U" tu někde jsou. Co chybí, je velké Publikum a velká Doba. Umělci jsou jako blaničtí rytíři, jako zlatí hoši z Nagana, musíme je potřebovat, musíme si je udělat, musíme v ně věřit s alespoň stínem palčivé touhy, jakou žádáme od nich.

Pak přijdou.