Rada zasedá ještě ve staré sestavě - vybavuju si, kterak příchozího Vláčila Jiří Stránský uvítá svým typicky halasným "Tak povězte nám, co ještě nevíme," ale pak se zarazí s nepříjemným pocitem, že kdyby ho tenhle zasmušilý hubeňour vzal vážně, museli bychom poslouchat vážně dlouho. A že za deset minut přijde Deána.
Skrýváme rozpaky za deskami s projektem, prohlížíme kresby Vláčilových bílých snů i černých vášní, nakukujeme do poznámek, které jsme si dělali při čtení scénáře. "Nemá FAMU!" čtu svým písmem na deskách. A pod tím: "zaplaťpánbůh za to..."
Uvědomujeme si, že celou dobu mlčí, a tak se zeptáme, jak to chce natočit. Složitá látka, Vančura, dá se to vůbec zfilmovat? Ten scénář vypadá dost dlouze, rozpočet bude dost na knap, říkáme a vskrytu nám běží hlavou, že nám tuhle Olmer vyprávěl, jak strašně ten Vláčil na Ďáblově pasti chlastal. V tom snu pronese žadatel jedinou větu, která mi utkvěla z jakéhosi jeho dávného rozhovoru: "Chtějte na mně obsah, myšlenku - neposloužím, neumím vysvětlit." A to je opravdu to nejhorší, co můžete pronést na slyšení před grantovou komisí.
Přesto jsme v každém vydání toho snu těsnou většinou rozhodli jinak - a špatně, samozřejmě. Jednou jsme hlasovali kladně a vyslali tak na cestu vizionáře, jehož "zápas trval čtyři roky a on v něm málem zahynul... točil a točil, jakoby posedlý stejnou šíleností jako jeho středověcí lapkové; film polykal miliony a on hubl, posiloval se alkoholem, hroutil se, až z něho zbyl vousatý kostlivec..." a který během boje a hubnutí osmkrát překročil plánovaný rozpočet.
Zamítnutím jsme ušetřili snové miliony nás všech, ale připravili tak profesora Bočka o výsadu, kterou bychom rádi měli i my. Vrátit se z promítání nového českého filmu a jako on v roce 1967 s čistým svědomím a bez dechu napsat: "Je to jiné dílo, dílo jiného člověka, zrozené jinou dobou."
V diskusích o financování kinematografie se hodně psalo o "umění" a o tom, že neexistuje přímá souvislost mezi dostatkem prostředků a velikostí díla. Většina komentátorů se dokonce shodla na tom, že současný český film žádné velké umělce nemá, tak co by chtěl, jen pan prezident si myslí, že tu jsou - a dokonce s velkým "U". Ale když si tak v duchu projíždím svou soukromou sbírku velkých filmů, nenacházím žádný, jehož tvůrci by neplýtvali: úsilím, touhou, city, utrpením vlastním i svých spolupracovníků, penězi - taky cizími, samozřejmě, jak je filmařským zvykem. Přesto uctivě souhlasím s panem prezidentem - umělci s velkým "U" tu někde jsou. Co chybí, je velké Publikum a velká Doba. Umělci jsou jako blaničtí rytíři, jako zlatí hoši z Nagana, musíme je potřebovat, musíme si je udělat, musíme v ně věřit s alespoň stínem palčivé touhy, jakou žádáme od nich.
Pak přijdou.
Marketa typu jedna
V jednom ze snů, jež se mi tu a tam za mého zatím ročního působení v Radě fondu na podporu kinematografie zdávají, předstupuje před naši komisi František Vláčil a žádá o "návratnou finanční výpomoc typu jedna na výrobu českého celovečerního kinematografického díla" Marketa Lazarová.
Tomáš Baldýnský foto: Lidové noviny
Rusko oprášilo kvůli válce na Ukrajině „trať do ztracena“. Do Asie po ní míří stovky milionů tun uhlí
Dávka na bydlení dál trhá rekordy. Na příspěvek teď dosáhne více rodin, vyřízení žádosti je i rychlejší
Za vraždu jen pokuta? Nebezpečnou změnu zákona kritizuje Nejvyšší soud, státní zástupci i advokáti
Penzijko: kdo bude chtít maximální podporu od státu, musí si připlatit. Řada lidí už brzy na příspěvek nedosáhne
Rodinný dům Písková Lhota
Poděbradská, Písková Lhota, okres Nymburk
4 290 000 Kč