Jednou z příčin určitě je matnost Topolánkových protivníků. Na dnešním rozhovoru LN s pražským primátorem je to bohužel dobře vidět. Co si z něj čtenář může odnést? Je toho zoufale málo. Bém „do toho nepůjde“ s Langrem (to je snad nejzajímavější informace, před pár dny to jasné nebylo). Nepůjde do toho s Nečasem; nepůjde do toho (zatím a nerad) s Tlustým. Vládu chce nechat dovládnout, ale do evropských voleb už by chtěl sám vést revitalizovanou ODS.
To jsou informace zužitkovatelné leda tou zoufale tenkou vrstvou lidí aktivně se zabývajících volební politikou. Každý, kdo by si chtěl udělat nějakou představu o tom, jaký politický projekt Bém nabízí, narazí jen na nesystematičnost, bezradnost a bezobsažnost: cesta k úspěchu spočívá mj. v tom, že ODS nepřenechá koaličním partnerům důležité vládní posty a zároveň si nepadne do náruče s Paroubkem. A abychom nezapomněli, taky nebude dělat chyby v reformách. Jak je to snadné, že?
Bémovým programem je návrat k Modré šanci. Zároveň přejímá lživou a demagogickou paroubkovskou kritiku vlády, že „deset dní před volbami děláme zásadní chyby tím, že připravujeme o práci tisíce zaměstnanců v českých sklárnách!“ Takže vláda měla kvůli volbám nalít do soukromé firmy pár miliard? Vždyť to je na kriminál! Nehledě na to, že v Modré šanci to nebylo. Anebo možná bylo. Bém totiž mluví o návratu ke „svěžím kořenovým fundamentům ODS“, o čemž by možná věděli v Hornbachu, ale co to znamená v politice, ví Bůh.
Není chyba, že někdo jde proti Topolánkovi; právě naopak. Ale je selháním celého politického prostředí, že někdo může vystoupat až na vrchol, aniž by byl nucen vyjasnit si základní cíle politiky. Méně abstraktně řečeno: Jak dělat v této zemi reformy? Je třeba kvůli tomu lhát? Je možné stabilní vládnutí bez změny volebního systému? Pokud ano, jak na to? Místo toho se dozvíme jen o chlapáctví v politice a o tom, že s Íčkem ne.
To jsou informace zužitkovatelné leda tou zoufale tenkou vrstvou lidí aktivně se zabývajících volební politikou. Každý, kdo by si chtěl udělat nějakou představu o tom, jaký politický projekt Bém nabízí, narazí jen na nesystematičnost, bezradnost a bezobsažnost: cesta k úspěchu spočívá mj. v tom, že ODS nepřenechá koaličním partnerům důležité vládní posty a zároveň si nepadne do náruče s Paroubkem. A abychom nezapomněli, taky nebude dělat chyby v reformách. Jak je to snadné, že?
Bémovým programem je návrat k Modré šanci. Zároveň přejímá lživou a demagogickou paroubkovskou kritiku vlády, že „deset dní před volbami děláme zásadní chyby tím, že připravujeme o práci tisíce zaměstnanců v českých sklárnách!“ Takže vláda měla kvůli volbám nalít do soukromé firmy pár miliard? Vždyť to je na kriminál! Nehledě na to, že v Modré šanci to nebylo. Anebo možná bylo. Bém totiž mluví o návratu ke „svěžím kořenovým fundamentům ODS“, o čemž by možná věděli v Hornbachu, ale co to znamená v politice, ví Bůh.
Není chyba, že někdo jde proti Topolánkovi; právě naopak. Ale je selháním celého politického prostředí, že někdo může vystoupat až na vrchol, aniž by byl nucen vyjasnit si základní cíle politiky. Méně abstraktně řečeno: Jak dělat v této zemi reformy? Je třeba kvůli tomu lhát? Je možné stabilní vládnutí bez změny volebního systému? Pokud ano, jak na to? Místo toho se dozvíme jen o chlapáctví v politice a o tom, že s Íčkem ne.
