Ministr destabilizoval Národní divadlo

Ráda bych reagovala na rozhovor Jany Machalické s ministrem kultury ČR Martinem Štěpánkem (LN, 5. 10. 2006). Tato polemika se může předem jevit jako bezpředmětná, neboť jak známo, vláda nezískala ve sněmovně důvěru a mandát pana Štěpánka je tímto omezený. Především je zapotřebí si uvědomit, že ministru kultury skutečně nepřísluší vydávat subjektivní estetické soudy o jednotlivých institucích, jeho povinností je zajistit těmto institucím rámec pro fungování, jeho povinností je zajistit kultuře podmínky pro existenci. V podstatě žádný z polistopadových ministrů kultury tento historický úkol nesplnil. Kulturní politika se tak bohužel dnes už zredukovala na politiku personální, zákulisní a svým způsobem zbytečnou. Rozhovor s panem ministrem je toho nejnovějším dokladem. Za mimořádně nešťastné považuji to, že ministr, poté co odvolal bývalého ředitele ND Daniela Dvořáka údajně na základě kontrolní zprávy MK, situaci dále eskaluje hledáním dalších, z mého pohledu zástupných, pseudoargumentů, kterými útočí na uměleckou tvorbu ND. Z vyjádření pana ministra vyplývá, že není dostatečně seznámen s tvorbou divadla, jinak by nemohl doporučovat dramaturgii tituly typu Naši furianti, Romeo a Julie, Lucerna, které v současné době na repertoáru jsou a dosahují nebo už překročily hranici sta repríz. Co se týče jeho tvrzení, že experiment na jeviště ND nepatří, a jeho argumentaci německým modelem, ráda bych podotkla, že právě německé divadlo patří k nejprogresivnějším v Evropě, jak se můžeme každoročně přesvědčit na Pražském divadelním festivalu německého jazyka a že zodpovědnost za umělecké směřování je právě v Německu nezpochybnitelně v rukou vedení divadel. Velký posun pro divadelní myšlení znamenalo např. působení Clause Peymanna v Burgtheatru, éra Franka Baumbauera v Deutsches Schauspielhaus Hamburg atd. V těchto divadlech navýsost správně pochopili, že divadlo je umění živé, komunikující s dobou, že je to umění, které nelze zakonzervovat a vyvěsit do vitrín. Společně s Michalem Dočekalem a ostatními kolegy v ND se pokoušíme čtyři roky nalézt rovnováhu mezi tradicí a progresivitou. Kromě velkých klasických titulů na jevišti Národního i Stavovského divadla, které inscenuje špičková garnitura českých tvůrců, jsme nastudovali řadu současných her, uskutečnili řadu projektů, získali několik ocenění, naposledy cenu Max Pražského divadelního festivalu německého jazyka za inscenaci Duše, krajina širá, řadu nominací, např. při nedávných Cenách Sazky a Divadelních novin byla hned dvakrát nominována inscenace Richard III., v roce 2003 jsme byli nominováni i na Divadlo roku – Cenu Nadace Alfréda Radoka. Zdá se, že vnímání ND se posunulo výrazně pozitivním směrem, což při tradičně komplikovaném vztahu k národním institucím, je velký úspěch. Nebojím se říct, že ND dnes je institucí moderní, otevřenou, s jasně deklarovaným vztahem k tradicím. Ministr Štěpánek tuto instituci destabilizoval nejen odvoláním ředitele, ale především svými následnými mediálními výroky. Možná se za čas někde dočtu, že jsem si tímto svým článkem „přibouchla dveře“, jak se pan ministr vyjádřil o Michalu Dočekalovi. Ráda bych podotkla, že tato moje reakce je především reakcí občanskou. Jako občan se obávám toho, že ministři, případně státní úředníci, budou z titulu svých funkcí zasahovat do tvorby  a kádrovat občany podle jejich názorů.