Když jsem se dočetl o odhalení a nakonec i přiznání skutečného autora knihy Bílej kůň, žlutej drak, vytanuly mi na mysli i další podobné případy: Rukopisy, Sonety Roberta Davida i případy "pokrývačů", kteří propůjčovali v době totality i za cenu vlastního pronásledování své jméno zakázaným autorům, aby mohly knihy vyjít. Uvádím tyto tři případy za mnohé jiné, abych ukázal na tři poněkud odlišné případy, proč k zatajování skutečných autorů docházelo. Myslím si, že eticky rozhodující je, co dobrého to přineslo.
Knižní klub, možná někteří porotci a i někteří Vietnamci, kteří měli z úspěchu své údajné mladé a nadějné autorky radost, se cítí zklamáni. Já bych však chtěl prozrazenému autorovi spíš poděkovat. Za to, že ukázal, byť i s jistou literární koncesí, na konkrétním příběhu přítomnost politicky často žonglované xenofobie a i s tím (jak jinak) spojené všudypřítomné korupce, které tak často rádi zastíráme. Někdy je i mystifikace na místě, záleží na tom, proč se k ní autor uchýlí.
Knižní klub, možná někteří porotci a i někteří Vietnamci, kteří měli z úspěchu své údajné mladé a nadějné autorky radost, se cítí zklamáni. Já bych však chtěl prozrazenému autorovi spíš poděkovat. Za to, že ukázal, byť i s jistou literární koncesí, na konkrétním příběhu přítomnost politicky často žonglované xenofobie a i s tím (jak jinak) spojené všudypřítomné korupce, které tak často rádi zastíráme. Někdy je i mystifikace na místě, záleží na tom, proč se k ní autor uchýlí.
