Kateřina Šafaříková si na stránkách LN vzala na paškál údajnou mystifikaci svého kolegy Daniela Kaisera v textu o zabijačkách vycházejícího údajně z mé tiskové zprávy, přitom se ve vlastním textu sama nejedné mystifikace dopouští. Předně jsem nikdy nehovořil o konci postřižinové kratochvíle v Čechách, jak je mi podsouváno, jenom jsem vyjádřil obavu z možného zpřísnění podmínek pro pořádání zabijaček. Chápu, že pro autorku je lákavé použít dramaticky vyznívající novinářskou zkratku, ale v tomto případě se jedná o svévolné posouvání významu mých slov.
Dále nelze tvrdit, že domácí zabijačky jsou z evropské normy o porážení zvířat na jatkách vyňaty. Vyňato je usmrcování zvířat při kulturních akcích, které hlavně a převážně souvisejí s dlouhodobě zavedenými kulturními tradicemi, v jejichž případě nedochází k produkci masa ani jiných živočišných produktů, nebo je taková produkce v porovnáni s akcí jako takovou okrajová a je z ekonomického hlediska nevýznamná. Kulturní tradice je pouze jednou složkou definice kulturní akce, druhou je absence nebo okrajovost produkce masa. Mezi pojmy kulturní tradice a domácí zabijačka tedy v žádném případě nelze dát rovnítko, jak to mylně činí Kateřina Šafaříková. Výše uvedené definici kulturní akce, resp. kulturní tradice může odpovídat třeba španělská korida, rozhodně však ne česká zabijačka.
Pokud bychom v ČR postupovali dle výkladu autorky, pouštíme se na tenký led. Ocitli bychom se okamžitě v hledáčku úředníků Evropské komise, podobně jako Rumunsko, které se tváří, že se nová norma jejich divokých domácích zabijaček netýká. Vzhledem k tomu, že blaho zvířat je pro euroúředníky mnohdy přednější než blaho lidí, koledovali bychom si v takovém případě o přísné kontroly, na které jsme dosud nebyli zvyklí. A základním rysem kontrol je jejich nejistý výsledek.
V neposlední řadě nelze zapomínat ani na jednu podstatnou, i když možná na první pohled nenápadnou změnu spočívající v tom, že dosavadní směrnici o porážení zvířat na jatkách nahrazuje nařízení. To v praxi znamená, že EU na sebe strhává více pravomocí, než měla dosud, už jenom tím, že nařízení na rozdíl od směrnice přímo zavazuje jednotlivce a ti mohou být na jeho základě žalováni u vnitrostátních soudů. Tato hrozba v kombinaci s obsahově novými a současně neurčitými ustanoveními, jako je povinnost porážejícího mít povědomí o správném zacházení se zvířaty, vytváří atmosféru právní nejistoty, před níž jsem považoval za důležité varovat.
Dále nelze tvrdit, že domácí zabijačky jsou z evropské normy o porážení zvířat na jatkách vyňaty. Vyňato je usmrcování zvířat při kulturních akcích, které hlavně a převážně souvisejí s dlouhodobě zavedenými kulturními tradicemi, v jejichž případě nedochází k produkci masa ani jiných živočišných produktů, nebo je taková produkce v porovnáni s akcí jako takovou okrajová a je z ekonomického hlediska nevýznamná. Kulturní tradice je pouze jednou složkou definice kulturní akce, druhou je absence nebo okrajovost produkce masa. Mezi pojmy kulturní tradice a domácí zabijačka tedy v žádném případě nelze dát rovnítko, jak to mylně činí Kateřina Šafaříková. Výše uvedené definici kulturní akce, resp. kulturní tradice může odpovídat třeba španělská korida, rozhodně však ne česká zabijačka.
Pokud bychom v ČR postupovali dle výkladu autorky, pouštíme se na tenký led. Ocitli bychom se okamžitě v hledáčku úředníků Evropské komise, podobně jako Rumunsko, které se tváří, že se nová norma jejich divokých domácích zabijaček netýká. Vzhledem k tomu, že blaho zvířat je pro euroúředníky mnohdy přednější než blaho lidí, koledovali bychom si v takovém případě o přísné kontroly, na které jsme dosud nebyli zvyklí. A základním rysem kontrol je jejich nejistý výsledek.
V neposlední řadě nelze zapomínat ani na jednu podstatnou, i když možná na první pohled nenápadnou změnu spočívající v tom, že dosavadní směrnici o porážení zvířat na jatkách nahrazuje nařízení. To v praxi znamená, že EU na sebe strhává více pravomocí, než měla dosud, už jenom tím, že nařízení na rozdíl od směrnice přímo zavazuje jednotlivce a ti mohou být na jeho základě žalováni u vnitrostátních soudů. Tato hrozba v kombinaci s obsahově novými a současně neurčitými ustanoveními, jako je povinnost porážejícího mít povědomí o správném zacházení se zvířaty, vytváří atmosféru právní nejistoty, před níž jsem považoval za důležité varovat.
