Paní Otka Bednářová, tehdy redaktorka Československého rozhlasu, přijela k nám do vsi – myslím, že to bylo napodzim 1961 – natáčet rozhovor s předsedou JZD o vzdělávání zemědělských odborníků. Tehdy jsem v tom JZD pracovala, chtěla studovat, ale nesměla. Představenstvo mělo za to, že dcera sedláka žádné školy nepotřebuje – kdo by pak dělal na polích zabraných v družstvu?! Paní Otka mne tehdy zachránila: zrežírovala reportáž, v níž zazněl i můj závazek na počest stranického sjezdu (nevím už kolikátého), že se přihlásím na vysokou zemědělskou školu.
S paní Otkou Bednářovou jsem se již víckrát nesetkala. V těch šedesátých letech, kdy jsem ji párkrát zahlédla v televizi, jsem se neosmělila a posléze v jejích horších časech jsem se neodvážila ji vyhledat. Ale mnohokrát jsem na ni s vděčností myslela. Dodnes ji vidím v jejím modrém šusťáku a mohérovém svetru s mírně natupírovanými blond vlasy, dodnes mám před sebou její povzbudivý úsměv a její bystré modré oči v pěkné tváři. Už tehdy uměla nejen chápat lidi, kterým režim házel klacky pod nohy, ale také jim účinně pomáhat ty klacky odhazovat. A tak alespoň dnes se zpožděním 45 let bych jí ráda upřímně poděkovala.
Paní Otko, děkuji, nikdy na Vás nezapomenu.
S paní Otkou Bednářovou jsem se již víckrát nesetkala. V těch šedesátých letech, kdy jsem ji párkrát zahlédla v televizi, jsem se neosmělila a posléze v jejích horších časech jsem se neodvážila ji vyhledat. Ale mnohokrát jsem na ni s vděčností myslela. Dodnes ji vidím v jejím modrém šusťáku a mohérovém svetru s mírně natupírovanými blond vlasy, dodnes mám před sebou její povzbudivý úsměv a její bystré modré oči v pěkné tváři. Už tehdy uměla nejen chápat lidi, kterým režim házel klacky pod nohy, ale také jim účinně pomáhat ty klacky odhazovat. A tak alespoň dnes se zpožděním 45 let bych jí ráda upřímně poděkovala.
Paní Otko, děkuji, nikdy na Vás nezapomenu.
