Jak se dalo čekat, příspěvek pana Šťávy, přimlouvající se za obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, vyvolal plamennou negativní reakci. Zdeněk Zacpal v ní rozebírá politické souvislosti doby reformace a protireformace, ve které byl tento sloup postaven. Ta byla bezesporu spojena s nadmíru odpudivými zločiny, páchanými oběma stranami (nikoliv pouze jednou stranou, jak by se mohlo zdát z výkladu pana Zacpala). V pozadí těchto zločinů stálo propojení křesťanských konfesí s cynickou mocenskou politikou.
Toto neblahé spojení se nicméně týká šestnáctého až sedmnáctého století, a nikoliv století jednadvacátého. V naší době již nejsou konfesijně-politické rozpory raného novověku ani trochu aktuální. Představa, že český národ je rozdělen na katolíky a "druhou stranu", evangelíky , už může působit jen úsměvně. Dnes žijeme v době ekumenismu, ve které katolíci a evangelíci vědí, že patří k sobě a dohromady tvoří (společně s pravoslavnými) poměrně nepočetnou, nicméně významnou křesťanskou menšinu. Její význam je dán mj. klíčovou rolí křesťanství v naší kultuře a dějinách. V jejich rámci má své místo jak "tradiční" katolická zbožnost, tak i tradice křesťanských reformátorů. Pokud by na Staroměstském náměstí stály vedle sebe socha Mistra Jana Husa i mariánský sloup, vyjadřovalo by to právě tuto skutečnost. Pro toho, kdo vidí náboženský rozměr obojího, by tím nevznikl žádný rozpor. Vždyť sám Hus byl mariánským ctitelem.
