Naříkání nepomáhá

Což o to, komunističtí reformátoři si přísný soud zaslouží. Ale jaké poučení jsme si z jejich selhání vzali? Z tehdejšího optimismu, nadšení a opojného pocitu, že nás celý svět sleduje, je většině z nás dnes trapně. Ale letmý průzkum nám už nenapoví, jak jsme s tím studem naložili. Jedna možnost je, že zvítězil cynismus. Raději ničemu nevěřit, předpokládat, že všechno dopadne špatně, a kdo se o něco nerozumného snaží, bude nejen po zásluze potrestán, ale stáhne s sebou i ostatní.

Tak vypadalo přitakání normalizaci – ne oficiálnímu „poučení z krizového vývoje“, ale tomu lidovému: umět se včas přikrčit. Rozpaky nad osmašedesátým je možné ovšem vyložit střízlivěji. Reformátoři byli tak opojeni svou náhlou popularitou, že si nechtěli připouštět rizika, která z toho, co dělají, vyplývají pro celou zemi. K úvahám o tom, jak zabezpečit zemi před invazí a kde hledat spojence, se nikdy nedostali. Nic tuto nezodpovědnost nesymbolizuje lépe než poinvazní naříkání Alexandra Dubčeka, co mu to Rusové provedli. Nízké hodnocení tohoto někdejšího miláčka světových médií v našem průzkumu je rovněž přiměřené.

Z toho plyne úplně jiné poučení: nepočínat si cynicky, nýbrž zodpovědně. Stopy tohoto poučení lze nalézt. Například v prozíravosti, s níž první vláda po rozdělení Československa investovala desítky miliard do ropovodu Ingolstadt, díky čemuž jsme dnes jedinou postkomunistickou zemí, která není zcela závislá na ruských dodávkách energie. Takže přiškrcení ruských dodávek, k němuž došlo po podepsání dohody o radaru, mohlo proběhnout za blahosklonného nezájmu širší veřejnosti. I díky této prozíravosti si dnes můžeme dovolit luxus diskusí o tom, jaký je charakter dnešní ruské moci. To jsme dřív neměli.