Komu je jasný reálný význam bezpečnostních prověrek, hodných toho názvu, a komu je zřejmá důležitost postavení kancléře, to jest vedoucího kanceláře hlavy úřadu, ten jistě nemá výrok státního zástupce Jaroslava Dolejšího o ohrožení bezpečnostních zájmů státu současnou aférou špiček Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) za přehnaný. Je to jen stručná a profesionální glosa.
Proč to není aféra pouze kancléře Vladimíra Šiši? Důvodů je více.
Na NBÚ pracoval dlouhou dobu na citlivém místě člověk posléze důvodně vyšetřovaný protikorupční policií a byl na tomto místě ponechán i delší dobu po propuknutí aféry a zahájení vyšetřování. O pochybení kancléře musí v případě sdělení obvinění orgán činný v trestním stíhání nabýt tak důvodného přesvědčení, že tyto skutečnosti měly být dávno již známy útvaru vnitřní bezpečnosti NBÚ - a ten také zřejmě nekonal (anebo konal, ale ředitel ho ignoroval).
Navíc kancléř instituce garantující bezpečnostní prověrky pro celou republiku (nemluvě radši již o aspektech zahraničních!), měl pouze nízký stupeň prověření („důvěrné“). Takovéto klíčové instituci by však slušelo mít všechny zaměstnance prověřené přinejmenším na druhý stupeň („tajné“), ne-li přímo na nejvyšší („přísně tajné“)! Důvod je jasný - jde především o důkladné prověření majetkových poměrů dotyčných osob (neboť o peníze jde většinou až v první řadě). A to se v dostatečné míře prověřuje teprve při prověrce na „tajné“. Nyní je tedy všem jasné, proč měl kancléř pouze nižší prověrku.
Má-li být konání NBÚ vzorem pro chování všech zúčastněných subjektů v oblasti ochrany utajovaných skutečností, pak je již nyní na místě konstatování, že ředitel NBÚ Jan Mareš selhal. Zde totiž nelze uplatňovat tzv. presumpci neviny, ale presumpci ohrožení bezpečnosti. A tento předpoklad nyní získal již velmi jasné a reálné kontury, což by nemělo zůstat bez následků.
Na místě premiéra bych tedy očekával, že si ředitel NBÚ nechá v pondělí ráno v práci udělat poslední kafe, naposledy se pohodlně usadí v ředitelském křesle, a zamyšleně pohlédne na jednu stranu stolu, kde má v zásuvce revolver, pak na druhou stranu stolu, kde má napsanou rezignaci - a pak, pokud bych do oběda nedostal ohlášení buď nedůstojné návštěvy, nebo termínu důstojného pohřbu, bych začal jednat - ale už poněkud brutálně - sám.
Ambice jsou živnou půdou korupce Mluvíme-li již o dostatečnosti prověření osob na místech koncentrace citlivých informací a rozhodovacích pravomocí, zmiňme zákonem prozíravě stanovenou možnost žádat na takových exponovaných místech prověrku o stupeň vyšší. Například na úřadu vlády by měli mít všichni lidé - zejména kolem premiéra - bezpochyby nejvyšší prověrku na přísně tajné. Být premiérem, ověřil bych si to, abych šel příkladem.
Potom by měl premiér připravit další kroky. Pokud jde o funkci ředitele, dostal jsem kdysi od jednoho velezkušeného cizího zpravodajského důstojníka nedocenitelný návod: Moudrá vláda jmenuje na taková místa třeba starší soudce/soudkyně, kteří ovšem musí bezvýhradně splnit všechna kritéria, a zároveň jsou dostatečně erudovaní a nezávislí. Vyšší věk minimalizuje nebezpečí velkých (leckdy až přespřílišných) kariérních ambicí, které jsou živnou půdou korupce, nepotismu a podobných odrůd. Životní i odborné zkušenosti by měly minimalizovat nebezpečí unáhlených či chybných závěrů bezpečnostních prověrek. Takový úřad by pak byl leckdy nepříjemný, protože by leckteré instituci neprověřil jejího favorita/favoritku. Ovšem, dodal výmluvně onen špion, mluvil jsem přece o moudré vládě.
Jak vyloučit vzájemné protislužby Nato by měl premiér nechat vypracovat koncepci tzv. vzájemných prověrek pracovníků a příslušníků organizací, které se podílejí na bezpečnostních prověrkách. Současný zákon umožňuje poněkud komickou věc, totiž že zúčastněné instituce (zpravodajské služby, NBÚ) prověřují samy sebe. V teorii jde o záležitost nesystémovou, v praxi o nekvalitní, a tedy neúčinnou, avšak vysoce zneužitelnou.
Vzájemné prověřování pracovníků těchto institucí je znakem vyspělého a pokročilého systému ochrany utajovaných skutečností. Je-li dobře nastaven a vyladěn, vylučuje i nebezpečí vzájemných protislužeb. Při provádění prověrek prověřovatelů samých je pak nutno dodržet několik zásad. Ad hoc prověrkové týmy by měly být sestavovány z operativců a z analytiků, a to jak ze zpravodajských služeb, policie a NBÚ, tak i ze zástupců resortů vnitra, obrany a spravedlnosti. Tyto týmy by se měly nepravidelně střídat a pravidelně personálně obměňovat. A v neposlední řadě by si měl premiér nechat prošetřit, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec došlo. Lépe, k čemu všemu došlo - nikde není psáno, že toto je skutečně vše. Co když je to jen špička ledovce? Například, pro koho všeho (?!) dotyčný pracoval? A to už měly všechny kontrarozvědky, které tu máme, dávno kmitat. A jestli nekmitaly - proč? A jak to, že selhaly všechny ostatní kontrolní mechanismy - jsou-li totiž reálně vůbec jaké.
