NATO koneckonců vyhrálo studenou válku. NATO obnáší společné procedury, demokratickou kontrolu armády atd., ale tou hlavní atrakcí jsou skutečné zbraně. Bez nich by nemohlo udržovat mír tím, že si na něj nikdo netroufne. Ty skutečné zbraně z receptu nelze vynechat. Občas, pravda zazní tóny, které do tohoto uvažování nezapadají. Proč například Poláci tolik usilovali o zvláštní spojenecké závazky od USA, když jsou už s nimi v NATO? Není to nějaká nesmyslná honba za prestiží zvláštního postavení? Anebo že by NATO nevěřili?
Loni v březnu ovšem dal najevo něco podobného náš ministr zahraničí Schwarzenberg v rozhovoru pro Finacial Times Deutschland - není si jistý, zda jsou bezpečnostní záruky NATO dostatečné. Jeho ojedinělý výrok odplynul nepovšimnut jak díra v matrixu - nikdo se nepozastavil nad výroky, které vlastně popírají celou naši bezpečnostní doktrínu.
Takže si přečtěme, co napsal před pár dny Ronald Asmus, člověk, který se, mimo jiné jako náměstek ministra zahraničí USA, podílel od samého počátku na rozšíření NATO: „Aliance od té doby, co se před deseti lety začala rozšiřovat, neprováděla žádné obranné plánování proti případné ruské vojenské hrozbě vůči novým členům ve střední a východní Evropě nebo baltským státům. Jednostranně jsme od toho ustoupili, částečně v zájmu posilování důvěry s Ruskem.“
Bez vojenského plánování se ovšem rozdíl mezi obranyschopností Gruzie a třeba takové Litvy rázem snižuje na minimum.
Když se přeme o to, kdo může za Gruzii, jak se bude chovat Rusko, co by měla udělat Severoatlantická aliance a co prezident, tak se na mnoha věcech neshodujeme. Nicméně přitom jistě všichni vycházíme z premisy, že NATO nás chrání. Asi bychom se na tuto nezpochybňovanou samozřejmost měli znovu podívat. A pak provést všechny výpočty znovu.
Loni v březnu ovšem dal najevo něco podobného náš ministr zahraničí Schwarzenberg v rozhovoru pro Finacial Times Deutschland - není si jistý, zda jsou bezpečnostní záruky NATO dostatečné. Jeho ojedinělý výrok odplynul nepovšimnut jak díra v matrixu - nikdo se nepozastavil nad výroky, které vlastně popírají celou naši bezpečnostní doktrínu.
Takže si přečtěme, co napsal před pár dny Ronald Asmus, člověk, který se, mimo jiné jako náměstek ministra zahraničí USA, podílel od samého počátku na rozšíření NATO: „Aliance od té doby, co se před deseti lety začala rozšiřovat, neprováděla žádné obranné plánování proti případné ruské vojenské hrozbě vůči novým členům ve střední a východní Evropě nebo baltským státům. Jednostranně jsme od toho ustoupili, částečně v zájmu posilování důvěry s Ruskem.“
Bez vojenského plánování se ovšem rozdíl mezi obranyschopností Gruzie a třeba takové Litvy rázem snižuje na minimum.
Když se přeme o to, kdo může za Gruzii, jak se bude chovat Rusko, co by měla udělat Severoatlantická aliance a co prezident, tak se na mnoha věcech neshodujeme. Nicméně přitom jistě všichni vycházíme z premisy, že NATO nás chrání. Asi bychom se na tuto nezpochybňovanou samozřejmost měli znovu podívat. A pak provést všechny výpočty znovu.
