Inu, vždyť vidíš, ne? Hrabu. Přesně řečeno, vyhrabávám kamení a klestí a všelijaký neřád tady z toho kusu půdy, na kterém si to mohu dovolit. Koukej, vždyť to tu vypadalo jako rumiště. Chtěl bych to své místo dát jednou do pořádku.
Proč?
Tak. Aby to tu bylo krásnější. Nemohu přece dávat do pořádku celý vesmír. Vždyť víš, jak to dnes na světě vypadá.
A proto vyhrabáváš kamení a klestí?
– – Taky proto, abys věděl. Něco člověk musí dělat. Nemůže pořád jen tak čekat, co tuhle nebo tamhle – Něco má aspoň v ruce. Já vím, jsou to jen hrábě; nevypadá to ani jako žerď praporu, ani jako puška. Ale když několik hodin vyhrabuješ kamení, tak máš, člověče, přece jenom pocit, žes něco udělal. V celém těle máš ten pocit, a hlava už jde s sebou; ví, že člověk dělal, co mohl. Heleď, ono je tu práci přece jen vidět. Kdyby sem někdo zítra přišel, ani by nepoznal, že tu bylo takové rumiště. Nikdo ani neocení, jaká práce se tu musila udělat. Kdybys věděl, jak mám zrasované dlaně –
A jsi spokojen?
Ano. S tím jsem spokojen.
Tak vidíš. Jako bys nevěděl, jako bys ani nechtěl vědět, jaká je dnes vážná doba. Hrabeš si tady, jako by o nic nešlo. Myslels aspoň při té své páračce na osud světa?
Abych ti pravdu řekl, nemyslel. Chtěl jsem jen vyhrabat ten neřád, holenku; to se člověk musí vytáhnout – ani nemá pokdy na něco myslet, leda na to, aby do večera dodělal svůj úkol.
Dnes jsou před námi vážnější úkoly, kamaráde; například –
– Já vím. Ale čekat na úkoly není žádný úkol. Řeknu ti, nic tak člověka nepovzbudí jako dát něco do pořádku, ať je to co chce.
Třeba kus zahrady, ne?
Ano, třeba jen kus zahrady. To je taky kousek světa, a dá to dost co dělat, nemysli si. Jen to zkus, udělat v něčem pořádek, a budeš mít taky ten pocit –
Jaký?
Inu, takový zvláštní pocit, že se věci na světě dají nakonec zlepšit. Například nikdy jsem nevěřil, že se zbavím toho kamení a neřádu; myslel jsem, že to ani není v lidské moci, něco z tohoto místa udělat. A vidíš, pustil jsem se do toho – řekněme, že ze vzteku.
Z jakého vzteku?
Ale třeba nad tím, že je člověk tak bezmocný. Tadyhle se světem se děje něco špatného, a co ty můžeš dělat? Nic, leda se mračit a myslet si, hergot, to zase bude paseka! Taky jsem se mračil, kamarádi, a do rtů jsem se kousal a všechno. A pak jsem si řekl, nu –
Co?
Dám se do toho rumiště. Nikdy bych se asi do té dřiny nepustil, kdyby nebyla tak těžká doba. Nejdřív jsem hrabal jen z takové zuřivosti, abych se něčím vybil; ale nakonec jsem shledal, že jsem vlastně posedlý jen tím kamením a že musím dokonale vyčistit tady to místo. A hrabal jsem, člověče, hrabal jsem, jako by na tom jediném záležel osud světa.
Nu a? Co z toho je?
Třeba jen málo. Třeba jen to, že se někde udělal kousek dobré práce.
Lidové noviny 10. 4. 1938
