Podle osvědčeného modelu, že každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán, se lidovecký poslanec Jiří Karas pustil do kritiky nových půjček pro mladé (LN 6. 2.). Pomiňme nyní to, že půjčky schválila vláda, jejíž součástí je i domovská strana pana Karase, a zaměřme se pouze na jeho vzájemně si protiřečící argumenty.
Panu poslanci vadí především věkové omezení žadatele o půjčku, které ji prý učiní pro řadu lidí nedostupnou. Hned o odstavec dále ovšem vládě vyčítá, že na peníze dosáhnou i nesezdané páry, a ne pouze manželé. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že dotyčný nerozumí problematice, o které píše. Vládní systém podpory bydlení je poměrně rozsáhlý a zahrnuje řadu nástrojů. Půjčky pro mladé jsou jedním, nikoliv však jediným z nich. Jejich název je odvozen od faktu, že jsou určeny právě mladým lidem pokoušejícím se zajistit si vlastní bydlení, což vzhledem k cenám nemovitostí a stavebních úprav není pro řadu z nich jednoduché. Sezdané páry mohou požádat o novomanželskou půjčku, nemajetným občanům bez rozdílu věku zase pomáhají téměř dvě miliardy korun, které ministerstvo pro místní rozvoj každoročně přiděluje obcím výhradně na výstavbu nájemních bytů pro sociálně slabší. Nové půjčky pro mladé nemají žádný z těchto nástrojů suplovat, nýbrž doplňovat, a tomu odpovídá i nastavení kritérií pro jejich získání.
Chápu, že pro lidovou stranu, která se před volbami snaží stavět do pozice jediného obhájce rodin na zdejší politické scéně, nejsou půjčky zavedené sociální demokracií ničím příjemným. Pokud ovšem pan poslanec Karas píše o desetiletém zanedbání rodinné politiky, nelze to chápat jinak než jako překvapivě upřímnou sebekritiku. KDU-ČSL byla přeci až na jednu výjimku součástí každé vládní koalice od roku 1993! Úsloví o třískách v očích bližního pan poslanec jako křesťansky založený člověk jistě zná, takže na jeho místě bych začal se zametáním před vlastním prahem.
