Evangelický farář Emanuel Vejnar nesouhlasí s konstatováním soudu, že svatovítská katedrála patří katolické církvi, a těší se na její opětovné znárodnění. Ač křesťanský duchovní, ve svém článku se vůbec nezmiňuje o Bohu ani o Kristu, ba dokonce ani o ničem pozitivním. Pouze v něm brojí proti zlým katolíkům, kteří se chtějí zmocnit těla i duše národa. Připomíná mi to dobu po roce 1918, kdy mnozí evangelíci také více než pro Krista horlili proti Římu. Velký protestantský teolog J. L. Hromádka se je však už tehdy nebál okřiknout a upozornit je na duchovní ztráty, které si antikatolictvím způsobují. Od té doby se bohudík církve posunuly od konfesionalismu k ekumenismu: katolíci a evangelíci si uvědomili nekřesťanskost vzájemných bojů a začali se poznávat jako bratři a sestry v Kristu.
Je mi líto, že pan farář Vejnar jako by stále žil v minulosti. Nevím, proč má pocit, že zmíněným soudním rozhodnutím "přišel o bezprostřední vztah k dědictví po svých předcích". Já jako ekumenicky smýšlející katolík mám bezprostřední vztah k dědictví po našich předcích obou křesťanských vyznání, katolického i evangelického. Rád občas zajdu do evangelického kostela a mezi lidmi vyznávajícími Krista se tam samozřejmě cítím "doma". Bratru Vejnarovi bych moc přál, aby se podobně "doma" cítil v katolické katedrále.
