Se zájmem pročítám v LN články čtenářů vyjadřujících svá stanoviska
a názory k medaili, udělené předsedou vlády bratřím Mašínům. Pocity, jež ve mně tyto články vzbuzují, jsou tak silné, že Vám je musím sdělit. Narodil jsem se ve stejném roce, jako Josef Mašín, bydlel jsem nedaleko Poděbrad, odkud oba pocházejí, ale osobně jsem je neznal. Vraždy, které tehdy spáchali, se mnou hluboce otřásly, nikdy jsem je za hrdinský čin nepovažoval a stejný pocit mám dodnes. Nyní žiji na venkově, nemáme žádné hospodářství, držíme jen pár slepic. Slepice, která zestárne se musí zabít. Zabije se tím, že se jí podřízne hrdlo. Řešíme to tak, že přestárlou slepici někomu darujeme, protože nikdo z rodiny by jí hrdlo podříznout nedokázal. Představa, že někdo dokázal podříznout hrdlo bezbrannému, chloroformem omámenému člověku a ještě je za to vyznamenaný, je pro mne úděsná.
Druhá vražda spáchaná bratry Mašínovými, je často odůvodňována tím, že pokladník, který byl jimi zavražděn, byl členem lidových milicí. Vůbec mě to nezajímá. Nebyl zavražděn proto, že byl milicionář. Byl zavražděn jako pokladník,
který vezl výplaty zaměstnancům a tyto výplaty bránil se zbraní v ruce. V jednom článku v LN pisatel bere jako polehčující okolnost, že byl zastřelen vlastní pistolí. Božínku! Kdo koho vlastně přepadl? On snad ten pokladník přepadl Mašíny sám!
Vraždy, spáchané bratry Mašínovými, jsou často zdůvodňovány bojem proti komunismu. Ano, proti komunismu je třeba bojovat, ale určitě ne tím, že budeme komunistům podřezávat hrdla. Jednak nežijeme na Balkáně a neměli bychom také zapomenout, že jsme v roce 1989 volali „Nejsme jako oni!“
K vyznamenání bratří Mašínů v poslední době přikyvuje několik politiků, o nichž nemám valné mínění. Mrzí mne to pouze u dvou, kterých jsem si až dosud vážil: u Přemysla Sobotky, který jako lékař podepsal Hippokratovu přísahu, že se bude řídit humánními zásadami a Karla Schwarzenberga, známého svými křesťanskými zásadami. Pozapomněl na sedmé přikázání desatera.
a názory k medaili, udělené předsedou vlády bratřím Mašínům. Pocity, jež ve mně tyto články vzbuzují, jsou tak silné, že Vám je musím sdělit. Narodil jsem se ve stejném roce, jako Josef Mašín, bydlel jsem nedaleko Poděbrad, odkud oba pocházejí, ale osobně jsem je neznal. Vraždy, které tehdy spáchali, se mnou hluboce otřásly, nikdy jsem je za hrdinský čin nepovažoval a stejný pocit mám dodnes. Nyní žiji na venkově, nemáme žádné hospodářství, držíme jen pár slepic. Slepice, která zestárne se musí zabít. Zabije se tím, že se jí podřízne hrdlo. Řešíme to tak, že přestárlou slepici někomu darujeme, protože nikdo z rodiny by jí hrdlo podříznout nedokázal. Představa, že někdo dokázal podříznout hrdlo bezbrannému, chloroformem omámenému člověku a ještě je za to vyznamenaný, je pro mne úděsná.
Druhá vražda spáchaná bratry Mašínovými, je často odůvodňována tím, že pokladník, který byl jimi zavražděn, byl členem lidových milicí. Vůbec mě to nezajímá. Nebyl zavražděn proto, že byl milicionář. Byl zavražděn jako pokladník,
který vezl výplaty zaměstnancům a tyto výplaty bránil se zbraní v ruce. V jednom článku v LN pisatel bere jako polehčující okolnost, že byl zastřelen vlastní pistolí. Božínku! Kdo koho vlastně přepadl? On snad ten pokladník přepadl Mašíny sám!
Vraždy, spáchané bratry Mašínovými, jsou často zdůvodňovány bojem proti komunismu. Ano, proti komunismu je třeba bojovat, ale určitě ne tím, že budeme komunistům podřezávat hrdla. Jednak nežijeme na Balkáně a neměli bychom také zapomenout, že jsme v roce 1989 volali „Nejsme jako oni!“
K vyznamenání bratří Mašínů v poslední době přikyvuje několik politiků, o nichž nemám valné mínění. Mrzí mne to pouze u dvou, kterých jsem si až dosud vážil: u Přemysla Sobotky, který jako lékař podepsal Hippokratovu přísahu, že se bude řídit humánními zásadami a Karla Schwarzenberga, známého svými křesťanskými zásadami. Pozapomněl na sedmé přikázání desatera.
