Kdysi mi vyprávěl prostý člověk, že pracoval na panství „knížete Švancerberka“. Ten prý často procházel svými poli a lesy a také do jejich dvora přicházel a rozmlouval s lidmi. Ten člověk bydlel vdomku, ve kterém bylo potřeba vyměnit okna. Při jedné takové návštěvě knížete oslovil a poprosil ho, zda by si mohl v jeho lese pokácet dva modříny. Kníže mu odpověděl, aby si došel za hajným a ten že mu ukáže, kde si tyto modříny může porazit. Ať mu řekne, že má jeho souhlas. Později domek, ve kterém do té doby bydlel, připadl staršímu bratrovi. On pak odešel po roce 1945 hledat své štěstí do pohraničí. Dům, který mu tam byl přidělen, nebyl v dobrém stavu, protože po odsunu původního majitele tam před ním již kdosi po nějaký čas bydlel. Mimo jiné bylo potřeba vyměnit okna. Protože to bylo v lesnaté krajině Lužických hor, šel za místním hajným požádat ho o možnost porazit a odkoupit tři modříny, jak mu místní truhlář poradil. Hajný mu však řekl, že Státní lesy nemohou soukromníkovi žádné řezivo prodávat.
Vzpomněl jsem si na tento příběh, když jsem viděl, s jakou noblesou a důstojností přiváděl ministr Schwarzenberg do sálu kongresového paláce sira Wintona, zachránce stovek židovských dětí.
