Podalo tak celkem výstižnou charakteristiku stabilizace občanské společnosti první republiky na konci 20. let. Jejího odklonu od revolučních nálad a sociálně či nacionálně vyhraněných ideologií k „všední“ každodennosti, k „svatováclavské nudě“, jak to označili komunisté.
Po roce 1989 vypadala situace v tomto ohledu obdobně. Na jedné straně probíhal proces zcivilnění přeideologizované společnosti, postižené masáží komunistické propagandy pracující s tradičními nacionálně sociálními schématy a strašidly (kapitalisty, imperialisty, šlechtou, církví, Židy, Němci).
Na straně druhé z komunismu zbyla naprostá apatie a nedůvěra k jakémukoli ideovému diskurzu.
Modelový tuzemský ideový diskurz by mohl vypadat takto: Věříte v Boha? - Ne. - Jste ateista? - Nejsem. - Čemu tedy věříte? - Ničemu... Mohlo by to být i sympatické, kdyby to ovšem poněkud neznesnadňovalo snahu vést jakýkoli seriózní dialog, a kdyby se za nihilismem často neskrývala jen obyčejná snaha předem se vyvléci z jakéhokoli postoje, který by mohl na člověka klást nějaký nárok.
Vyhlásit za této situace svátek, který by nikoho příliš neurazil nebo nezneklidněl, natož aby mohl být - aspoň vzdáleně - považován za jakési společné dědictví, je úkol téměř nadlidský. Proto bylo dosti překvapivé, že zákonodárci nakonec sáhli i po raně středověkém českém panovníkovi a světci a 28. září uzákonili jako Den české státnosti.
Postoj české veřejnosti k sv. Václavu by se přitom dal shrnout takto: proti samotnému knížeti nemám nic, pokud ho ovšem nezačne někdo propagovat - to bych byl potom proti.
Pohled na sv. Václava ztěžuje i jakási pozitivisticko-rozumářská česká mánie a jeho „legendární“ charakter. Jenže legendy jsou dobový pramen, který nám může přiblížit okolnosti života a smrti sv. Václava autentičtěji než sebeerudovaněji se tvářící odborný spis. Nedávno zemřelý specialista na české raně středověké dějiny Dušan Třeštík je toho dokladem. I když vystupoval proti mýtům o českém národě, sám mýty vytvářel. Jeho české dějiny 10. století, včetně historie sv. Václava a bratrovraha Boleslava coby tvůrce českého státu, nejsou ničím jiným než tu více, tu méně zdařilou hypotézou, kterou ovšem Třeštík vydává za samu skutečnost. Tím svou práci odsouvá do říše legend - v onom pojetí, jak legendy pojímali pozitivističtí badatelé.
Pomineme-li dobový kontext, zbude stále dost na to, aby se dnešní člověk s tímto středověkým panovníkem mohl sejít. Svatováclavská tradice je bohatě dokumentovaná, utvářela se prakticky ihned po smrti sv. Václava, záhy přesáhla hranice Čech a ve 14. století, na svém vrcholu, byla kodifikovaná Karlem IV.
K sv. Václavu se hlásili katolíci i utrakvisté, kteří jinak světce neuznávali, po Bílé Hoře se k němu obraceli vlastenečtí kněží a podobně i pobělohorští exulanti zařadili sv. Václava a jeho bábu Ludmilu mezi své českobratrské mučedníky. Na návrh Karla Havlíčka bylo po sv. Václavu přejmenováno centrální pražské náměstí a k českému patronu se přihlásil i prezident T. G. Masaryk, který sv. Václava vyzdvihl jako knížete míru.
Právě tento středověký humanismus, spojený s osobou bohabojného, mírumilovného, spravedlivého a vzdělaného vládce, který vystupuje proti krutým trestům nebo nerovnosti lidí, je aktuální stále. Tato prastará česká představa o tom, jak by měla vypadat správa věcí veřejných, která je ztvárněna v nesčetných památkách po celé zemi, je jedním z pokladů české kultury a má podobný kulturněhistorický význam, jako má třeba Pražský hrad nebo korunovační klenoty.
Výše uvedené během miléniových oslav dobře postihl „židovský“ Prager Tagblatt, pražský německy psaný deník, který český ideový diskurz sledoval s odstupem. To mu umožnilo vidět nad různými dobovými třenicemi univerzální charakter poselství tradice sv. Václava, kterého představil jako „prvního Panevropana“.
Začali jsme komunisty a s nimi můžeme taky skončit. Místo sv. Václava navrhovali komunisté slavit za první republiky den Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové (16. ledna), den Leninův (21. ledna), den Pařížské komuny (18. března), 1. květen, den Karla Marxe (5. května), den generální stávky za čsl. socialistickou republiku (14. října), den ruské proletářské revoluce (7. listopadu) - k tomu pak slavnost jara (první tři dny po první neděli v dubnu) a slunovrat (24. a 26. prosince).
Vedle toho je sv. Václav opravdu nuda.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
