Honem, honem, hejbni sebou! Hrr, za dalšími zážitky! Od výročí 17. listopadu 1989 uteklo teprve šestnáct roků a mně se zdá, že jsem mezitím prožil víc než stoletý uzbecký lovec. Všechno asi prudce kamsi směřuje (nebudu psát kam). Vždyť i nejvyvolenější z vyvolených šupem stěhují, buď ven z vily, nebo naopak do křesla ministra zdravotnictví.
Ba i tvář nejpopulárnějšího politika země se za pár let zmačkala k nepoznání jak v zrcadlovém bludišti na Petříně. Původně kulaté a upřímné líce Vladimíra Dlouhého se pak protáhly a zešišatěly do klukovské podoby Stanislava Grosse a nyní se ustálily do lidem milované podoby Vítězslava Jandáka. Kdo příště na jeho hitparádové místo? Leoš Mareš?
V době videoklipového a virtuálního vnímání reality, výroby instantních mediálních celebrit a za únavného sledování nekonečného proudu afér a skandálů politiků, podnikatelů, soudců či policistů, jimž jako by praskl vodovod slušnosti, zní věru starosvětsky Goetheho faustovské oslovování okamžiku: „jsi tolik krásný, prodli jen.“ Krásné prodlení okamžiku si lze ovšem představit i tak, že si u ranní kávy z novin přečtu, že osvobodili Vladimíra Hučína a konečně zavřeli Pavla Minaříka.
Bať, bať, leccos „fičí“ jinak, neodpustím si. Loni železná Sparta neohroženě vládla fotbalové lize a děsila přední evropské kluby v Lize mistrů. Dnes? Z jejích hráčů jsou leda papíroví čerti na export do Ruska. Brzdou v podobné bezhlavé jízdě časem bývá připomínání výročí. Zítra nastanou hned dvě překvapivá.
Devadesáti (!) se dožívá Vladimír Bor; hudební kritik, který psal čtyřiačtyřicet let zasvěcené recenze mj. o opeře do Lidové demokracie, zároveň polovina „rýmující se“ barrandovské dramaturgické skupiny Šebor - Bor, podepsané například pod Formanovými filmy jako Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, pod Passerovým Intimním osvětlením, Sirového Smuteční slavností nebo Papouškovým Ecce homo Homolka. Jak vidno z posledních neradostných výsledků, takové citlivé, vstřícné a velkorysé dramaturgy Borova formátu současná česká kinematografie nemá a vypadá to, že byli zrušeni, jako komunisti vymazali střední třídu a živnostníky.
K mému lehkému úleku je v pátek šedesát Ladislavu Kantorovi, zakladateli, zpěváku a textaři skupiny C&K Vocal, která vyvzdorovanými pořady a deskami jako Generace, Čas her, Krajiny duše, krajiny těl nebo Balada o Zemi leckoho probudila a povzbudila v tom, že i nevlídným normalizačním režimem lze kráčet se vztyčenou hlavou a rovnou páteří. Nekompromisní postoje milý „kujón“ Ladislav neztratil, ani když se stal ředitelem sekretariátu prezidenta Havla, na dva roky šéfem České filharmonie či členem zastupitelstva v Roztokách. Přísných Kantorů není nikdy dost.
Ba i tvář nejpopulárnějšího politika země se za pár let zmačkala k nepoznání jak v zrcadlovém bludišti na Petříně. Původně kulaté a upřímné líce Vladimíra Dlouhého se pak protáhly a zešišatěly do klukovské podoby Stanislava Grosse a nyní se ustálily do lidem milované podoby Vítězslava Jandáka. Kdo příště na jeho hitparádové místo? Leoš Mareš?
V době videoklipového a virtuálního vnímání reality, výroby instantních mediálních celebrit a za únavného sledování nekonečného proudu afér a skandálů politiků, podnikatelů, soudců či policistů, jimž jako by praskl vodovod slušnosti, zní věru starosvětsky Goetheho faustovské oslovování okamžiku: „jsi tolik krásný, prodli jen.“ Krásné prodlení okamžiku si lze ovšem představit i tak, že si u ranní kávy z novin přečtu, že osvobodili Vladimíra Hučína a konečně zavřeli Pavla Minaříka.
Bať, bať, leccos „fičí“ jinak, neodpustím si. Loni železná Sparta neohroženě vládla fotbalové lize a děsila přední evropské kluby v Lize mistrů. Dnes? Z jejích hráčů jsou leda papíroví čerti na export do Ruska. Brzdou v podobné bezhlavé jízdě časem bývá připomínání výročí. Zítra nastanou hned dvě překvapivá.
Devadesáti (!) se dožívá Vladimír Bor; hudební kritik, který psal čtyřiačtyřicet let zasvěcené recenze mj. o opeře do Lidové demokracie, zároveň polovina „rýmující se“ barrandovské dramaturgické skupiny Šebor - Bor, podepsané například pod Formanovými filmy jako Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, pod Passerovým Intimním osvětlením, Sirového Smuteční slavností nebo Papouškovým Ecce homo Homolka. Jak vidno z posledních neradostných výsledků, takové citlivé, vstřícné a velkorysé dramaturgy Borova formátu současná česká kinematografie nemá a vypadá to, že byli zrušeni, jako komunisti vymazali střední třídu a živnostníky.
K mému lehkému úleku je v pátek šedesát Ladislavu Kantorovi, zakladateli, zpěváku a textaři skupiny C&K Vocal, která vyvzdorovanými pořady a deskami jako Generace, Čas her, Krajiny duše, krajiny těl nebo Balada o Zemi leckoho probudila a povzbudila v tom, že i nevlídným normalizačním režimem lze kráčet se vztyčenou hlavou a rovnou páteří. Nekompromisní postoje milý „kujón“ Ladislav neztratil, ani když se stal ředitelem sekretariátu prezidenta Havla, na dva roky šéfem České filharmonie či členem zastupitelstva v Roztokách. Přísných Kantorů není nikdy dost.
