Je to zvláštní. Ačkoli mě apoštolové pravdy a lásky už před rokem označili za politickou mrtvolu, dodnes se o sobě dočítám v provládních plátcích, tedy především o tom, jak jsem na ministerstvu kultury řádil. S oblibou mi připisují především četné personální změny. Možná se tím jejich autoři snaží ospravedlnit mstivé a bezohledné čistky, které teď hlava nehlava provádí naše povedená trojkoalice. Objektivní pravdou je, že jsem za rok svého působení na MK vyměnil na klíčových pozicích 6 lidí, moji následovníci jich bleskově stihli vyměnit 26, hlava nehlava, včetně uklízečky, která mi nahlas projevila sympatie? Obětí těch vyhazovů je mi líto, ale jak říká jeden můj bývalý kolega, aspoň nám to přiblížilo atmosféru ve státní správě po únoru 1948.
Jedním z mých neustálých, neochvějných a vytrvalých kritiků je Milan Knížák, z boží vůle komunistického zákona profesor a ředitel Národní galerie. Tento všeuměl a mudrlant mi zřejmě nezapomněl, že jsem ze své kanceláře nechal odstranit jeho mazanice. Předtím je tam devótně instaloval nebohému Pavlu Dostálovi, kterého se pan Knížák zastává, kde může a obviňuje mě ze zášti k němu.
Musím říct, že osobně jsem proti Pavlovi nic neměl, naopak, ale jeho misi na ministerstvu, jejíž následky jsem měl možnost osobně poznat, nehodnotím
(bohužel) nijak pozitivně. Sympatie k Pavlovi z pravé strany politického spektra jsou pochopitelné ? můj předchůdce nikdy nekopal za ČSSD.
Pokud jsem udělal na ministerstvu nějakou klíčovou chybu, bylo to, že jsem měl vypsat výběrové řízení na vzdělanějšího, kultivovanějšího a méně sebestředného ředitele Národní galerie a zabránit dalšímu škodám, které pan Knížek páchal, páchá a bohužel ještě asi napáchá.
No nic, snad příště."
