Přestože premiér Paroubek zatím ani neodpověděl na dopis, který mu zaslalo sedmnáct signatářů, v médiích se o tom mluví a zkreslují se výroky, včetně mého. A zase se mezi sebou o to hádají bývalí i současní přátelé. A zase se tomu bývalí estébáci určitě smějí, neboť jejich data a údaje o jejich rodinách, bydlišti, nemocech a rodinných trablech nejsou přístupné.
Jestliže v seznamech tzv. spolupracovníků StB byli gauneři i částečné oběti, tak mezi pracovníky StB byli hajzlové stoprocentně. Ale tito zaměstnanci KSČ „jen“ vykonávali své povolání, proto jsou dodneška šanováni. Jejich údaje jsou zařazeny mezi personální spisy, nejsou to archiválie, což je z právního hlediska rozdíl. Proto nejsou údaje o nich přístupné - jedině kdyby tito lidé sami dali souhlas k tomu, abyste se mohli do nich podívat.
Již vidím, jak mně major Holoubek (stejně se jmenoval Mareš) nebo soudruh nadporučík Krista nebo poručík Uhlíř - doufám, že jsem nespletla jeho hodnost - dají souhlas, abych si přečetla, s kým tehdy žili a kolik dostávali peněz za jedno hlášení o mně a kolik dostával ten, kdo se díval v říjnu v roce 1988 z protějšího domu číslo 34, druhé patro, vpravo od vchodu, kukátkem do mého bytu a psal o tom hlášení.
Nejsem právnička a mnoha paragrafům, které byly přijaty v novelizaci zákona, nerozumím. Je správné, že vypíšete-li si v archivu nebo stáhnete-li si údaje o někom na CD-ROM, tak to proti němu nemůžete použít u soudu. Má to platnost pouze jako informace, kterou jste někde slyšeli, třeba u táboráku, a dotyčný by se mohl ohradit a vést s vámi občanskoprávní spor za pomluvu. Na skandalizaci, využití v bulvárním tisku ale tyto informace určitě stačí a určitě jich někdo využije v příštím volebním roce.
Informace o obětech a dobrovolných či nedobrovolných spolupracovnících Státní bezpečnosti si můžete podle nového zákona platného od 1. ledna 2005 najít a klidně stáhnout na disketu a dávat to v hospodě či na vánočním večírku k dispozici přátelům. Neoficiálně. Budeteli ale při tom uvádět křestní jména a data narození jejich tetiček, včetně tehdejších adres, určitě vám budou přátelé věřit i to ostatní. I to, co si třeba o vás zcela vymyslela StB. Taky to bude reality show.
Jde o princip
Mezi spolupracovníky StB uvedenými ve dnes volně přístupných seznamech byli jak aktivní kolaboranti, donašeči, tak lidé, kteří třeba spolupráci podepsali proto, že chtěli „jen“ vycestovat a nevrátit se. Nebo tím řešili nějakou svoji osobní záležitost, ale pak již nikdy či skoro nikdy při setkáních se svými řídícími orgány neřekli skoro nic nebo jen nevýznamné informace. Tedy spolupracovali jen nevýznamně či to přímo sabotovali, ale holt dali se jednou chytit. Navíc si v těchto spisech můžete přečíst i plná jména příbuzných, jejich přátel a třeba i to, co tito lidé říkali jen proto, aby „zmátli stopu“.
Již slyším námitku: Kdo nemá telefon, nemůže být v telefonním seznamu a potrefená husa nejvíce kejhá. Opravdu v této kauze nejde o mne! Kdybych byla v tomto směru napadnutelná, tak bych mlčela a do této kauzy se nemíchala. Jde o princip: Údaje o pracovnících -tedy zaměstnancích - StB takto snadno nezískáte, protože byly včas převedeny do správního archivu. A tak se do spisů bývalých estébáků můžete podívat jedině s jejich osobním svolením.
Jen aby se nepřišlo na viníky
Domnívám se, že by se měla správa tohoto „žádaného zboží“ vyjmout z pravomoci ministerstva vnitra (MV) a založit pro to jiný úřad. Tak to konečně udělali i v jiných postkomunistických zemích, například na Slovensku, kde vznikl pro řešení těchto problémů Ústav paměti národa. Jinak budu věřit tomu, co se dnes běžně říká, že se odštěpení tohoto oddělení od MV zdržuje jen proto, že mezi současnými zaměstnanci zmíněného oddělení je několik desítek lidí převzatých z bývalého ministerstva vnitra. Dokonce z příslušného oddělení. Tito lidé celé řízení zdržují asi proto, aby se na opravdové aktéry vedené tehdejší KSČ nepřišlo.
Nebo aby se na ně přišlo až tak pozdě, že se nebudou moci dostavit k soudu podobně jako starý Grebeníček, tedy tatínek bývalého předsedy KSČM. V té době již budou mít tito estébáci, zaměstnanci ideologické policie, dávno nárok na penzi, zatímco jimi často zneužití lidé budou ostrakizováni. Pachatelé i oběti a pseudooběti by měli mít stejná práva nebo alespoň stejnou ochranu. A to se ví, že řadu informací získala tehdejší StB nezákonnými prostředky. I tehdy nezákonnými prostředky!
Komu ku prospěchu?
Proč se tento postup dneska hodí a k čemu to celé vede? K nivelizaci rozdílů mezi aktéry a oběťmi a spolupracovníky, k celkovému narušení již tak dost mizerné morálky a jejich kritérií.
Vzpomínám si na jeden výrok esesáka, který (myslím) uvádí Arnošt Lustig v jedné své knize o koncentračních táborech. Jeden esesman v Osvětimi prý řekl své oběti: „Když budeme chtít, všechno, co se zde stalo, popřeme a zamícháme karty tak, že se ještě za padesát let budete vy židé kvůli tomu věšet.“ Zatím se tu nikdo nevěší ani není věšen. Je přece jen rozdíl mezi politickými systémy a já si vážím toho současného politického systému i přes všechny nedostatky, které vidím a na které poukazuji. I proto, že je v něm možné toto napsat a publikovat.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
