Mystifikoval vládu, zesměšnil „unii“ i české šestiměsíční předsednictví a ještě smrtelně urazil Bulhary, tedy alespoň ty vládní, takže naši činitelé museli cosi vysvětlovat a zřejmě se cítili notně trapně. Inu, legraci tu opravdovou si lze dělat jenom z úctyhodných institucí jako je Církev nebo tchýně, jak praví klasik (Chesterton). Jenže Církev dnes už umělce nepálí a autorita i vláda tchýní zaznamenala značný pokles.
A tak nezbývá než si dělat srandu z těch, co se tváří důležitě a dmou se pýchou, přestože do majestátu mají velmi daleko. Světová prestiž unie je totiž přímo nepřímo úměrná důležitosti, kterou sami sobě europolitici přisuzují. Marně dnes pořádají nejrůznější „summity“ a schůze na nejvyšší úrovni, jakoby ani netušili, že nic nezmůžou ať už v Kremlu nebo v Izraeli.
Černého artefakt je ovšem srandou zhmotnělou a tak možná i uměleckým dílem a proto o něm promluvil specialista na moderní umění a šéf Národní galerie Milan Knížák. Ten se domnívá se, že jde o dílo nepůvodní, neboť autor ve většině svých “ prací vychází z cizích podnětů, kopíruje již existující díla či alespoň sleduje současné populární trendy.” „Na světě je příliš mnoho umělců,“ jako by omlouvá paumělce Knížák: „tisíce uměleckých škol po celé zeměkouli chrlí umělce a ti zase chrlí umělecká díla. V takovém hemžení je těžké být viděn, a proto někteří umělci sází na skandály. Domnívají se, že se tak nejlépe zviditelní a stanou se slavnými a žádanými. Černý na takovýto trend vsadil. Ve svém díle i životě uráží, mystifikuje a především dává najevo bezohlednost, se kterou se dere na výsluní.”
Nemohu soudit. Díla Davida Černého neznám, toto jedno však patří jednoznačně do kategorie dada, recese a tradice nonsensu, jejíž podstatou je právě mystifikace, i když zřejmě nadčasovou svébytnost takové kategorie postrádá. Co když nejen unie, ale i turecké záchody jednou v Bulharsku zaniknou?
Něco jiného je ale obecný soud o tom, proč tolik umělců na světě chce urážet a skandalizovat. Tady samozřejmě hlavním důvodem není jejich jinak nepochybné přemnožení, jak se domnívá Knížák.
Už od secese (ta ještě uznávala estetickou krásu byť spíše dekorativní a odtrženou od teroru řecké symetrie), začíná postupně v umění prvek originality (a ošklivosti) převažovat nad touhou vytvořit nový univerzální kánon či nově se inspirovat kánonem tradice. Pomalu ale jistě zaniká v umění i řemeslo. Jakmile přestala existovat závazná kritéria, přestává existovat jakákoli možnost cokoli hodnotit. Proto platí, že umění dnes nutně potřebuje k životu skandál, přestože ne každý skandál je umění. Proto je Černý, i když jen dočasně, velký umělec.
Problém je v tom, že se na skandál časem zapomene a smysl uměleckého díla se tak vytratí. Podívejte se někdy do španělského Prada. Jeho organizátoří měli úžasný nápad rozdělit galerii na samostatné sekce. U každé velké fronty až na jednu, rozumně umístěnou v nejvyšším patře, kde nikdo nečeká. Tam se totiž skrývá výtvarno posledních desetiletí.
