V posledních týdnech se mezi odbornou i laickou veřejností živě diskutuje o záměru ministra dopravy Řebíčka zvýšit rychlost na českých dálnicích až na 160 km/h. Jak už bývá dobrým zvykem u každého významnější počinu, tak i v tomto případě se bojuje na obou frontách, tedy zda povolit či nepovolit.
Hlavními pilíři této diskuze jsou technická úroveň našich dálnic a morální zodpovědnost řidičů přijmout stošedesátku jako nejkrajnější možnou mez.
Technická i technologická úroveň našich dálnic budovaných od začátku devadesátých let je na takové úrovni, že umožňuje na některých rovných a přehledných úsecích zvýšit rychlost až na sto šedesát kilometrů za hodinu, aniž by konstrukce silnice měla vliv na snížení bezpečnosti provozu. Definitivně pryč jsou doby, kdy se dálnice stavěly na rychlost nejvýše 120 kilometrů za hodinu, aby si řidiči škodovek či wartburgů nekladli „nepatřičné“ otázky, proč pak ten pokrokový socialistický průmysl staví tak pomalá auta.
Ale teď vážněji.
Hlavním technickým (a samozřejmě i finančním) problémem bude způsob, jakým se zvýšení rychlosti na konkrétních místech provede. Dle mého názoru by nejlepším řešením bylo užití tzv. proměnného dopravního značení, které kdykoli může okamžitě změnit nejvyšší dovolenou rychlost v závislosti na aktuálních dopravních a meteorologických podmínkách. Kdo občas cestuje po italských či německých dálnicích, jistě ví, o čem je řeč. Vždyť v Německu by bez tohoto zařízení nemohla být neomezená rychlost vůbec možná.
Jak jsem již ale nastínil, pořízení a údržba takového dopravního značení je velmi nákladná a ministerstvo dopravy si bude muset hodně dobře spočítat, jestli do takového byznysu půjde.
Dalším a snad i nejdiskutovanějším aspektem v diskuzi o zavedení stošedesátky je otázka dopravní morálky řidičů.
Je český řidič, který ještě včera brouzdal tuzemské silnice starou stodvacítkou a dnes už usedá za volant dvoulitrové octavie, opravdu morálně připraven zodpovědně přijmout sto šedesáti kilometrovou rychlost jako krajní mez, kterou prostě nesmí překročit? Toť otázka! Lze předpokládat, že řada českých „machos“ (rozuměj mužských jedinců s nadměrným egem) si zvýšení rychlosti vyloží po svém a docela rádi si vsugerují domněnku, že jet dvoustovkou po dálnici, na které je sto šedesáti kilometrový limit, je přece jenom menší zlo, než když na ní platila stotřicítka. Mrazivá představa? Bohužel vysoce pravděpodobná. Nehledě na to, že zvýšený limit může „donutit“ některé jedince, aby zkoušeli možnosti své i svého vozidla v nových rychlostních dimenzích, ve kterých by byla předešlá stotřicítka jenom trapným přízemním zdržováním.
