Pákistánské otazníky

Pan Zbyněk Petráček bilancuje pět let po 11.září výsledky úspěchy a neúspěchy Al Kajdy. Za její neúspěch považuje, že se jí nepodařilo svrhnout ani jeden domácí režim: „Navzdory americkým kiksům v Iráku nezískal ani Egypt ani jaderný Pákistán, navíc ztratil Afghánistán“. Nechci brát panu Petráčkovi tolik potřebný optimismus, ale zaostřením pohledu  na Pákistán dostaneme podstatně odlišný obraz. V literatuře /např. Dějinách Afghánistánu od Jana Marka/ se popisuje podíl Pákistánu na vzniku a výcviku Talibanu. Původní hnutí studentů náboženských škol se ve výcvikových táborech pákistánské tajné služby stalo  vojenskou silou schopnou převzít moc v sousedním Afghánistánu. Po západní okupaci se zbytky Talibanu uchýlily zpět na pákistánské území a pronikáním přes hranice trvale zaměstnávají západní vojska a znemožňují Afghánistánu poválečnou obnovu. Pákistánská vláda, jež oficiálně o aktivitách vlastních tajných služeb nic neví, přitom vystupuje jako strategický spojenec USA v regionu. Proč by vlastně nepodporovala Taliban, když tím v konečném efektu jen  zvyšuje nutnost poskytování americké hospodářské a vojenské pomoci?  Na zvěsti o přítomnosti předáků Al Kajdy na svém území přitom reaguje neustálým vysvětlováním, že nad pohraničními oblastmi nemá kontrolu. Pákistán je příkladem země, jejíž politická orientace a jaderné zbraně by se bez důsledné americké kontroly okamžitě staly vážným bezpečnostním rizikem