Napadlo mě, že by stálo zato připomenout si, jakou roli sociální demokraté v onom zlověstném únorovém převratu sehráli, před čím je třeba občany varovat.
V roce čtyřicátém osmém směly u nás působit jen čtyři politické strany. Tři strany byly demokratické, čtvrtou - zato daleko nejsilnější - stranu tvořili komunisté. Ti sice o sobě rovněž tvrdili, že chtějí při budování socialistické společnosti postupovat demokratickými prostředky, odříkali se násilí, slibovali půdu rolníkům a podporu téměř všem společenským vrstvám. Ale o věrohodnosti jejich slibů vzhledem k jejich závislosti na sovětských bolševicích i jejich stále agresivnější politice se dalo více než pochybovat.
Kromě dělení na strany demokratické a na stranu závislou na stalinské ideologii a vyznávající třídní boj, samozřejmě ještě platilo vžité dělení na strany pravicové a levicové.
V polovině února 1948 komunisté vyprovokovali vážnou politickou krizi, obvinili pravicové demokratické politiky, že chtějí ovládnout armádu a naopak sami začali s čistkou ve Sboru národní bezpečnosti, tedy v policejních silách.
Sociální demokraté napomohli zdánlivé legitimitě převratu
Na počínání komunistů reagovali ministři dvou pravicových demokratických stran tím, že podali demisi. Důležitý byl nyní postoj zbývající demokratické strany. Sociální demokraté vnitřně rozštěpení na levou a pravou frakci si museli vybrat, zda dají přednost své demokratické tradici, anebo své levicovosti.
I když vedení strany nebylo jednotné, nakonec dalo přednost své levicovosti, a to navzdory varovné zkušenosti ruských sociálních demokratů (bolševici je postupem času z velké části povraždili). Sociálně demokratičtí ministři demisi nepodali (i když pod záminkou, že tak nejlépe poslouží smíření znesvářených stran), zůstali ve vládě, a tak napomohli zdánlivé legitimitě komunistického převratu.
Dodnes si pamatuji na vášnivý a demagogický projev sociálního demokrata Evžena Erbana na sjezdu odborů, kdy spolu s Antonínem Zápotockým přesvědčovali odboráře (zcela ovládané komunisty), že to budou oni, kdo rozhodnou o dalším znárodnění podniků a velkoobchodu, o osudu této země.
Za svůj postoj byli sociální demokraté po bolševicku odměněni. Jejich strana byla sloučena s komunistickou a sociální demokraté se tak automaticky stali členy komunistické strany. Ti, kdo to odmítli, anebo se zdáli podezřelí, byli přiřazeni k statisícům pronásledovaných „reakcionářů“.
O padesát osm let později ve svém projevu se předseda sociálních demokratů rozhodl, že má-li si vybrat dělení na demokratické a nedemokratické, anebo na levicové a pravicové, dá přednost dělení druhému, tedy, bude-li to možné, povládne za podpory strany, která dodnes považuje dobu čtyřiceti let komunistické vlády za vrcholné období našich moderních dějin. Paralela s „vítězným únorem“ tedy nebyla tak zcela nepatřičná, snad se podvědomě vtlačila do projevu pana předsedy.
