Tvrdit, že v dějinách existují jenom dvě možnosti je útok na logiku a navíc nehodný badatele, který by měl vědět jak klikaté a mnohovrstevnaté jsou cesty historie. Nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo, protože žádný historický determinismus neexistuje.
Proč není racionální diskuse o smyslu a směřování Evropské unie už od maastrichtské smlouvy možná? Protože je smlouva federalisty chápána deterministicky jako historický milník, od něhož je neodvratně vytýčena cesta k splynutí evropských zemí do nového státu. Konec, schluss, tečka. Proto také je každá kritika okamžitě chápána jako extremistický útok na samu existenci zárodečného státu, a v povědomí většiny vládních politiků v Evropě vytváří představu velezrady a tento postoj je pak ještě umocněn reakcí protivníků (často neméně extrémní), kterou tahle ideologická zaťatost vlastně sama provokuje.
V dlouhodobé perspektivě je tahle federalistická fantazie velmi nebezpečná. Panevropské volby nenahradí chybějící demos. A rozhodnutí většiny může vyvolat ostrý konflikt, pokud by byl přehlasován stát, jenž volil v citlivé záležitosti opačně. Téměř žádné politické strany se sobě v Evropě nepodobají – švédská umírněná levice je pravicovější ve vztahu k tržnímu hospodářství než pravice ve Francii. Vztah k Rusku, či Turecku se liší od státu ke státu.
Nepodřídí-li se rozhodování Unie národním parlamentům, Česko bylo právě teď odsouzeno, že ještě neratifikovalo anti-diskriminační zákon, bude extremistů přibývat, jako v Rakousku, kde pod jejich náporem vznikla znovu zkorumpovaná anti-politická vláda velké koalice, ne nepodobná Bruselu. Paradoxem posilování evropské integrace by se stal pravděpodobný divoký rozpad Unie. Integralisté, kteří se tak rádi zaštiťují vírou, že chrání mír v Evropě sami pracují na budoucím konfliktu.
Politika je kompromis. Eurooptimisté jsou ve skutečnosti nekompromisní doktrinální pesimisté. Budují impérium, protože žádnou demokratickou alternativu vůči EU nevidí. Stále opakují: jsme všichni v Evropě, máme společné zájmy, nechceme válku, chceme spolupráci. Ovšemže tohle všechno chceme a můžeme mít i bez diktátorské Unie, ba dokonce jsme to již měli v Evropském hospodářském společenství. Proč chcete zrušit politiku, a tím i svobodu? Nerozumíme si, a nebudeme, dokud se neshodneme ve věcech daleko starších než je politika.
Evropě hrozí oligarchie pedantů, kteří ve jménu sjednocování chtějí všechno srovnat, kteří ve jménu společné evropské civilizace popírají, že evropanství a tím i demokracii tvoří politické národy a nechápou, že pouze ony umožňují demokratickou polis.
Člověk je bytost trojjediná. Vedle jeho lidství blednou všechny rozdíly kultur. Nepopiratelné je bratrství lidstva. Člověk je ale také součástí své civilizace, na níž zvláště v ohrožení spolupracuje s těmi, kteří její hodnoty sdílejí. Obě světové války byly zápasem o smysl Evropy. Jeho první a největší láska však patří rodné zemi, jeho úděl i osud. Nastal snad čas, abychom mohli milovat něco víc než svůj domov?
