Tito všichni jsou přitom členové nejužšího politického grémia sociální demokracie. Místopředsedové a bývalí ministři Sobotka s Urbanem se vesměs do popředí příliš nehrnou. Ve větší míře je z této skupiny slyšet tak o Zdeňku Škromachovi, který se čas od času (zatím vesměs neúspěšně) postaví do čela „reptalů“ proti Jiřímu Paroubkovi. Ostatní se, možná raději, drží zpátky.
Když se dnes mluví o reprezentantech ČSSD, skloňují se namísto zvolených místopředsedů kromě Jiřího Paroubka spíše jména šéfporadce Jaroslava Tvrdíka, Petra Dimuna (zatím nikde oficiálně nepřiznal, že Paroubkovi radí, co u něj asi tak dělá?), Michala Haška a Davida Ratha. Poslední dva jsou „alespoň“ předsedou, respektive místopředsedou poslaneckého klubu.
Přesto okolnosti prezidentské volby jasně ukazují, že hlavní slovo dnes v sociální demokracii nemají volení straníci, ale jakási Paroubkova guerilla. Někteří její členové se ke straně ani oficiálně nehlásí, přesto ji pomáhají řídit a kormidlovat „tak trochu“ způsobem partyzánských válek. Řadovým sociálním demokratům nezbývá, než držet „hubu a krok“.
Příkladem „nové“ politiky ČSSD může být způsob přesvědčení zelených, aby se přiklonili k veřejnému hlasování. Akce získání záběrů prezidentova kancléře Weigla a Zemanova exporadce Šloufa z hotelu Savoy díky policii a tajným službám, kterou nejen Mirek Topolánek připisuje Petru Dimunovi s bývalým šéfem rozvědky Karlem Randákem, budiž nejlepším důkazem. Někteří poslanci či šéf sněmovny Miloslav Vlček na pokraji zhroucení po nátlaku rovněž. Taktika tedy zatím vychází.
Je ale otázkou, jak dlouho „běžní“ sociální demokraté tyto způsoby budou tolerovat. Na posledním sjezdu získal Jiří Paroubek jen šedesát procent hlasů delegátů. Příště už má jít o přímou volbu...
